Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vládci zemí Českých

0623-0659 - Sámo

0623-0659 - Sámo

  Sámo († 658 nebo 659) byl franský kupec, vůdce kmenového svazu Slovanů existujícího v 7. století a označovaného jako „Sámova říše“. O jeho životě a osobnosti je jen velmi málo dokladů. Jediné stručné zmínky se nalézají ve 48. kapitole kroniky nazývané Fredegarova.Část Slovanů žijících na území dnešního Česka, především na jižní Moravě, byla po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala v dnešním Maďarsku. Sámo přišel se svým silně ozbrojeným doprovodem ve čtyřicátém roce panování franského krále Chlothara II., tedy v letech 623 až 624, právě v době, kdy vypukla slovanská vzpoura proti Avarům. Důvodem jeho příchodu byla pravděpodobně snaha ochránit vlastní obchodní zájmy ohrožené válečným konfliktem.

Sámo je ve Fredegarově kronice označován za pohana, ačkoliv Frankové přijali křesťanství už kolem roku 496. Je možné, že byl židovského původu. Sámo se přidal na stranu Slovanů a společně podnikli výpad proti Avarům. Ve vítězném boji údajně prokázal takovou statečnost a velitelskou dovednost, že byl zvolen za krále. Přesně se neví ani to, kam až Sámova moc sahala, ale pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy. Záznamy franského kronikáře Fredegara popisují další vývoj těmito slovy:

„ Tak se stalo, že Sámo založil první slovanskou říši. Oženil se pak s dvanácti slovanskými ženami, měl s nimi dvacet dva synů a patnáct dcer a šťastně vládl 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné."

 

Sámo zemřel pravděpodobně kolem roku 659. O dalším vývoji jeho říše, která nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací, není mnoho známo. Předpokládá se, že slovanské kmeny se od sebe opět oddělily a vyvíjely se samostatně. Hlavním cílem kmenového svazu bylo sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, svaz se rozpadl.

 

 

 

0830-0846 - Mojmír I. 0830-0846 - Mojmír I

 

Mojmír I. (uváděný jako Moimar či Moymar) byl první historicky známý moravský vládce, zakladatel dynastie Mojmírovců. Datum jeho narození je neznámé, zemřel patrně v roce 846.

 

Mojmír je považován za velmože, jenž sjednotil slovanské kmeny na Moravě, západním Slovensku a okolních knížectví do jednoho knížectví. Někteří historici odvozují jeho původ od Sámova syna Moravana. Jiní historici podporují teorii, že Mojmír byl potomek perských bojovníků, kteří odešli do Asie a Střední Evropy (pro tuto teorii by svědčila podobnost perských a velkomoravských šperků a oděvů). V 9. století byli Moravané nazýváni Margi – stejně se označovali obyvatelé Turkménie a Íránu.

Roku 833 uskutečnil Mojmír I. výpravu proti Nitranskému knížectví, kterému vládl kníže Pribina. Dlouho se předpokládalo, že šlo o sousední státní útvar. Podle Dušana Třeštíka však byl Pribina v té době již podřízen moravskému knížeti, ale usiloval o osamostatnění. Mojmír I. se zmocnil nitranského hradiště a Pribina byl nucen uprchnout. Následně se dostal pod ochranu Franků, byl však pohanem a Frankové tedy proti Mojmírovi nezasáhli. Pribinovi namísto toho svěřili vládu v blatenském – či panonském – knížectví). Spojení moravského a nitranského knížectví pod Mojmírovou vládou se stalo významnou událostí formování jednotného moravského státu. Již za Mojmíra I. se území Velkomoravské říše rozkládalo i jižním směrem k severnímu břehu Dunaje.

Nitranské knížectví si v rámci Velké Moravy uchovalo zvláštní postavení, nitranským knížetem býval pak jmenován následník velkomoravského knížete z dynastie Mojmírovců.

O době vlády Mojmíra I. vypovídá franský pramen, tzv. Bavorský geograf, který v popise území severně od Dunaje uvádí, že Slované u řeky Moravy v dnešním Srbsku mají 30, na dnešní Moravě 11, v Čechách 15 a v Bulharsku 5 hradišť. Systematické archeologické průzkumy tato čísla více méně potvrzují.

Kníže Mojmír byl zřejmě poražen při vpádu Ludvíka II. Němce roku 846 a zabit. Ludvík na trůn dosadil Mojmírova synovce – Rostislava.

0846-0870 - Rostislav

0846-0870 - Rostislav

 

Svatý Rostislav (nebo také Rastislav, Rastic, Rasticlao, Rastislaus, někdy též Radislav či Ladislav) z dynastie Mojmírovců (datum narození neznámé – po 870, Bavorsko) byl v letech 846–870 druhým velkomoravským knížetem. Za jeho vlády se na území Velkomoravské říše uskutečnila cyrilometodějská misie. V říjnu 1994 byl pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku prohlášen za svatého. Slavnost svatořečení Rostislava proběhla 29. října 1994 v Prešově a 30. října 1994 v Brně, podle pravoslavného kalendáře má církevní svátek 28. října.

 

Rostislav byl synovcem Mojmíra I. V roce 846, pravděpodobně po Mojmírově smrti, byl Rostislav na velkomoravský královský stolec dosazen Ludvíkem Němcem, panovníkem východofranské říše (tj. východní části rozpadlé Franské říše). Ludvík Němec považoval Rostislava za svého chráněnce, ne-li vazala, a předpokládal, že se velkomoravský kníže bude podřizovat jeho politickým zájmům ve střední Evropě. Od roku 850 však Rostislav styky s východofranskou říší přerušil, začal podporovat Ludvíkovu opozici a na Velkou Moravu přijímal Ludvíkovy odpůrce, kteří byli nuceni od Franků uprchnout. Kvůli likvidaci východofranského vlivu Rostislav vyhnal latinské kněze. Roku 855 se Ludvík Němec pokusil Rostislavovu neposlušnost potrestat a na Velkou Moravu vpadl. Jeho voje došly až k Rostislavově hlavní pevnosti, kde však velkomoravské vojsko podniklo úspěšný protiútok. Rostislav pak pronásledoval východofranské vojáky až za hraniční řeku Dunaj a vyplenil východofranské území na druhém břehu.

V roce 858 se Rostislav spojil s Karlomanem (Karlmannem), správcem Východní marky (dnes část Rakouska) a synem Ludvíka Němce. Rostislav získal díky tomuto spojenectví některá území v dnešním Maďarsku, která připojil ke své říši. V roce 861 Rostislav s Karlomanem[3] znovu zaútočili na síly Ludvíka Němce, ke kterým náležel i Pribina, tehdy kníže blatenského knížectví. Rostislav Blatenské knížectví napadl, Pribinu sesadil (ten byl patrně zabit) a na knížecí stolec dosadil Pribinova syna Kocela, který se tímto stal Rostislavovým chráněncem. Proti spojenectví Karlomana s Rostislavem uzavírá Ludvík spojenectví s Bulhary. Karloman je nakonec poražen a musí se svému otci podrobit.
 

Pravděpodobně po roce 860 vyslal Rostislav poselstvo k papeži Mikuláši I. a požádal jej o „učitele“, který měl zajistit prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě, a také zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Využil k tomu situace, kdy po záchvatu mrtvice tehdejšího pasovského biskupa Hartwiga upadla celá pasovská diecéze včetně misijních území do chaosu. Samotné vyslání učitele se však mělo stát jen prvním krokem na cestě k vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě, v čele s arcibiskupem. Papež však potřeboval spojenectví císaře Ludvíka Němce a nedovolil si podniknout nic, co by mohlo poškodit bavorský episkopát a popudit Ludvíka Němce. Jeho odpověď na Rostislavovu žádost tak byla pravděpodobně negativní.

Po neúspěchu v Římě vyslal Rostislav obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III., který jeho žádosti vyhověl a na Moravu vyslal misii vedenou jedním z tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantinem a jeho bratrem Metodějem.
 

V srpnu roku 864 Ludvík Němec překročil Dunaj a napadl Velkomoravskou říši. Obklíčil Rostislava na hradišti Dowina (pravděpodobně Devín). Rostislav byl přinucen uznat své vazalství vůči východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Cyrilometodějská misie však pokračovala nerušeně i nadále.

Ludvík Němec nespokojen s politickou situací pro něj nepříznivou v roce 869 zaútočil znovu. Opět se dostal až k Rostislavově hlavní pevnosti a opět ji nedobyl. V tomtéž čase papež uznal sv. Metoděje za moravsko-panonského biskupa a tím potvrdil celé úsilí misie i svébytné kulturně-politické postavení Velkomoravské říše, ve skutečnosti nezávislé na Východofranské říši.
 

Rostislav pověřil panováním nad nitranským knížectvím (samosprávná lenní součást Velkomoravské říše) svého synovce Svatopluka, který se tak spolu s Rostislavem začal podílet na vládě.

V roce 870 se ale Svatopluk spojil s východofranskou říší proti Rostislavovi a své nitranské knížectví svěřil pod ochranu Ludvíku Němci. Rostislav reagoval pokusem o zabití Svatopluka na hostině.

 

„ Rostislavův synovec Svatopluk staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s panstvím, které měl v držení, Karlomannovi. Proto se Rostislav I. na synovce rozhněvá, tajně mu činí úklady a rozhodne se jej, nic zlého netušícího, při hostině zavraždit; ten však milostí boží vysvobozen z nebezpečí smrti, neboť dříve než by ti, kteří ho měli zabít, vstoupili do domu, vstal od hostiny, když mu to někdo, kdo o tom úkladu věděl, naznačil, a jako by se chtěl bavit se sokoly, vyvázl z připravených nástrah. Když pak Rostislav viděl, že jeho záměr byl prozrazen, pronásleduje synovce se svými bojovníky, aby ho jal, ale spravedlivým soudem božím se chytil do léčky, kterou nastrojil, neboť právě tímto synovcem je jat, spoután a vydán Karlomannovi; a jím také za doprovodu vojáků, kteří na něho dohlíželi aby neunikl, poslán do Bavorska a uvržen do vězení, aby tu byl střežen až do příchodu králova. “ — Fuldské letopisy

 

Rostislav byl napřed odsouzen „soudem Franků, Bavorů i Slovanů“ k trestu smrti, ale Ludvík jej nechal nakonec pouze oslepit a vykastrovat. Ludvík ho pak nechal věznit v Klášteře sv. Jimráma (sv. Emeramma) v Řezně, kde někdy po roce 870 zemřel.

Po Rostislavově likvidaci započal pak na Velké Moravě spor o vládu, kterou si nárokoval Svatopluk (který pak byl nakrátko rovněž vězněn Franky), nicméně Ludvík Němec svěřil správu nad slovanským státem franským markrabím Vilémovi a Engelšalkovi.

0870-0894 - Svatopluk I.

0870-0894 - Svatopluk I.

 

Svatopluk (? – 894) nebo také Sventopluk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk (řecky Σφενδοπλόκος, Σφεντοπλικος, staroslověnsky Свѧтопълкъ, starorusky Свѧтополкъ/Святополкъ, slovensky Svätopluk) byl v letech 871–894 třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše. Pocházel z dynastie Mojmírovců.

Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava. Koncem 50. let 9. století se Svatopluk chopil politické moci v nitranském knížectví, které bylo součástí Velkomoravské říše. V roce 867 Rostislav nitranské knížectví potvrdil jako lenní území Velké Moravy. Svatoplukův vliv na politické dění tak značně vzrostl.

V roce 870 Svatopluk svěřil nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše a Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v Nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karlomana a jeho otce, východofranského krále Ludvíka Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a doživotně vězněn v Klášteře sv. Jimrama (sv. Emeramma) v Řezně.

Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského panovníka. Ludvík Němec ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, Viléma a Engelšalka, coby velkomoravské regenty. Svatopluk byl zároveň se sv. Metodějem uvězněn. Roku 871 proti vnucené franské vládě vypuklo na Velké Moravě lidové povstání, vedené Slavomírem (či Spytimírem), knězem z rodu Mojmírovců. Ludvík Němec vyslal na potlačení povstání své vojsko, které však bylo brzy poraženo. Ludvík tedy uskutečnil druhou výpravu, do jejíhož čela dosadil propuštěného Svatopluka, od kterého se mu dostalo slibu, že povstání přemůže. Jakmile ale franská výprava dorazila k hlavní velkomoravské pevnosti, Svatopluk přeběhl na povstaleckou stranu, chopil se vojenského velení a franské síly zcela rozdrtil.

V roce 874 byl mezi Svatoplukovými vyslanci a Ludvíkem Němcem uzavřen tzv. Forchheimský mír. Tím se sice Svatopluk zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Ta byla usnadněna civilizačním náskokem (působení cyrilometodějské misie) na Velké Moravě oproti slovanským sousedům. Svatopluk tak už roku 874 získal území podél horního toku řeky Visly, dále ke své říši pevně přimkl dnešní severomoravské oblasti (Opavsko, Holasicko). V roce 881 (884) připojil kraj podél řeky Tisy, od roku 888 byly velkomoravskou součástí také Čechy (knížectví Přemyslovců) a Lužice (Lužičtí Srbové).

Svatopluk uskutečnil významnou společenskou a vojenskou reformu. Velká Morava potvrdila své silné postavení ve střední Evropě, a to i pokrokem ve vytváření moravské církevní samosprávy, na které se podílel Metoděj. Papežskou bulou Industriae Tuae z roku 880 byl jmenován prvním Panonským arcibiskupem se sídlem na Moravě. Biskupem v Nitře se stal Wiching. Bulou byla Velká Morava prohlášena za léno Svatého stolce, čímž se ji dostalo rovnoprávného postavení s východofranskou říší.
Roku 882 Svatopluk vtrhl jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) a vypudil odtud markrabata Viléma a Engelšalka. Ti se přidali k silám Arnulfa Korutanského (pozn.: ten měl syna Zwentibolda neboli Svatopluka), který proti Svatoplukovi uzavřel spojenectví s Bulhary. Bulhaři se pak útokem na Velkou Moravu zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku.

Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak v letech 883 a 884 připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Nechal si tento krok potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese roku 884. Karel III. taktéž prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V roce 885 se Svatopluk usmířil i s Arnulfem, který se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. Brzy nato, v letech 888 a 889, se ale konflikt o Panonii opět rozhořel.

V roce 888 zemřel Přemyslovec Bořivoj I., který křtem (pravděpodobně byl křtěn na Moravě přímo sv. Metodějem) a mocenskou podporou Svatopluka prosadil dominantní postavení svého rodu v dnešních Čechách. Po smrti Bořivoje Svatopluk v Čechách vládl přímo. Jeho nárok na české území byl potvrzen Arnulfem v roce 890 (v Amandhegy-Pannonhalma zvaného Omuntesperch). Arnulf platnost mírové smlouvy přerušil a v roce 892 zahájil se svými početnými spojenci (mimo jiné i Maďary) tažení proti Svatoplukovi. Svatopluk i tentokrát dokázal veškeré nepřátelské útoky odrazit (do roku 893 se opakovaly ještě dvakrát).

Od roku 870 se nitranský biskup Wiching snažil zničit celou staroslověnskou misii i samotného arcibiskupa Metoděje. Proto jej roku 884 Metoděj exkomunikoval a zbavil biskupských pravomocí, dokud se nepodřídí autoritě papeže. Wiching se pomocí lživých udání vetřel k papeži Štěpánovi V., u kterého získal zákaz slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Mezitím zemřel 6. dubna 885 Metoděj a jeho nástupcem nebyl papežem uznaný moravský kněz Gorazd, ale Wiching. Svatopluk nechal Gorazda spolu s dalšími uvrhnout do žaláře (tam o nich zprávy končí). Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci nechtěli zradit dílo a odkaz svého učitele a odmítli se podřídit papežovu dokumentu, protože nevěřili v jeho platnost (donesl jej Wiching). Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a na Balkáně. Wiching nechal zbylými kněžími potlačit užívání staroslověnské liturgie (na vyhnání staroslověnských kněží neměl potřebné pravomoci!)

Ke konci vlády vypudil Svatopluk ze země i nitranského biskupa (a nástupce Metoděje) Wichinga. Svatopluk totiž záhy zjistil, že Wiching se proti němu opakovaně spolčoval s králem Arnulfem.

Svatopluk zemřel roku 894, podle Dukljanské kroniky (kap. IX) sedmnáctého dne v měsíci březnu, podle dnešního kalendáře 9. března. Podle legendy na základě pozdějšího díla O spravování říše Konstantina VII. Porfyrogennéta Svatopluk na smrtelné posteli vyzýval své tři syny ke svornosti jako účinné obraně vůči sousedním nepřátelům a zabezpečení zachování politické moci Velkomoravské říše. Přestože legenda o třech prutech Svatoplukových hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Jméno Predslava, třetího možného syna, je zmíněno v historii v souvislosti se Svatoplukem jen jednou, bez výslovného uvedení, že je jeho synem. Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše.