Jdi na obsah Jdi na menu
 


Keltové

Keltové

Bójové

Ve spojitosti s Českými zeměmi je nejčastěji zmiňován kmen Bójů, který toto území obýval v době laténské. Šlo o jeden z nejmocnějších keltských kmenů a zmínky o něm jsou v dobových spisech více než časté. Tento kmen dal také vzniknout latinskému názvu naší země - Bohemia. Jde o latinskou verzi keltského názvu Boiohemum neboli "země Bójů". Keltští obyvatelé tudíž nebyli pro historii naší země zdaleka bezvýznamní.

Volkové-Tektoságové

Dalším kmenem, který je potřeba zmínit v souvislosti s naším územím, jsou Volkové-Tektoságové. Zatímco Bójové jsou umísťováni do oblasti Čech, tomuto kmeni je připisován pobyt spíše na území Moravy. Zmiňuje se o něm také Caesar ve svých spisech a hovoří o něm jako o velmi bojovném a silném národu.

Bez zajímavosti nejsou ani jazykové teorie, které vznikly okolo jména kmene Volků. Odvozováni jsou od něj Valaši a název tohoto národa je zase dáván do spojitosti s Velšany. Souvislost mezi Valachy a Volky je otázkou diskutabilní, teorie o spojitosti se jménem Velšanů je však dnes již dávno zavržená jako chybná. Ostatně Velšané sami sebe keltsky nazývají Cymreig a do Velšanů jim začali "nadávat" až germánští dobyvatelé Britských ostrovů.


 

indoevropský národ, který se objevuje kolem 5 st.př.n.l. v jižní polovině střední Evropy, s těžištěm podél severních Alp a horního toku Dunaje. Tradičně jsou Keltové spojováni s kulturou laténskou, která dostala své jméno podle naleziště La Tène u Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku, kde bylo odhaleno velké množství nálezů (železné zbraně, nástroje, kování, bronzové předměty, lidské ostatky), díky nimž bylo možné klasifikovat další nálezy, pocházející nejen ze stejného období, ale i z období předcházejících a následujících. Keltové obsadili oblasti mezi iberským poloostrovem, Irskem a Anglií a Malou Asií. Jejich expanzi omezovali Germáni na severu, Římané na jihu a Dákové na východě. Po roce 51 př.n.l., kdy Caesar dobyl Galii, pozbývají Keltové postupně své nezávislosti a až na malé výjimky též své kmenové identity a stávají se součástí nově se utvářejících evropských národů.
Počátky formování keltského etnika spadají zhruba do poloviny 2. tisíciletí př.n.l., na počátku střední doby bronzové, kdy se ve střední Evropě vytvořily dva komplexy mohylových kultur: 1. západní s centre, v oblasti severrních Alp a horního Dunaje, zasahující i do jižních a západních Čech; a 2. východní, který se rozkládal na území od středního toku Dunaje až do východních a střeních Čech. Oba komplexy se stýkaly právě na území Čech, kde v této dotykové zóně vznikla v pozdní době bronzové kultura knovízská, ze které se později zformovala kultura bylanská doby halštatské v 8. a 7. st.př.n.l. Ta stejně jako kultura knovízská v pozdní době bronzové, představovala dotykovou zónu dvou kulturních okruhů v době halštatské. Jednalo se o západohalštatský kulturní okruh a okruhu východohalštatský. Zatímco západohalštatský kulturní okruh zahrnoval kulturu keltského etnika, patřil východohalštatský okruh nekeltským etnikům - Venetům a Ilyrům.

Raná období laténské kultury

V pozdní době halštatské a v časném laténu v 6. a 5. st.př.n.l. měla vedoucí postavení v keltské společnosti aristokracie - králové. Pod vlivem čilého obchodu se středomořskými národy, zejména pak s Etrusky, přestal aristokracii postačovat jednoduchý halštatský výtvarný styl a tak vzniká nový florální a figurální styl typický pro ranou kulturu laténskou, jehož následný vývoj stalé více směřuje od jižních vlivů k osobitému dynamickému ornamentu. Vedle etruských a řeckých vlivů, lze rozpoznat i vlivy východní, zejména pak skythského zvířecího stylu. Přestože se dlouhou soudilo, že laténská kultura, respektive její umělecký styl vznikl někde na jihozápadě dnešního Německa a do Čech že se dostala postupně, v současnosti se má za to, že se tento nový styl vyvinul ve všech částech celé oblasti současně. V téže době vznikají v jižních Čechách mohutná opevněná hradiště jako je Věnec u Zálezlů nebo opevněný knížecí dvorec Hradec u Němětic, v západních Čechách pak hradiště Černý vrch u Svržna či Vladař u Vladořic. Ve středních Čechách dominovalo hradiště v Minicích u Kralup a samozřejmě Závist, tehdy ještě hradiště, u Prahy.
Jižní, západní i střední Čechy patří k pravlasti keltského etnika, které se na tomto území vyvýjelo kontinuálně od střední doby bronzové až do přelomu 5. a 6. století, kdy již toto etnikum můžeme nazvat Kelty. Vedle jihozápadního Německa, severního Švýcarska, Champagně a Salzburska patří Čechy mezi oblasti vzniku laténského umění a tedy je lze považovat za kolébku kultury laténské. Antičtí autoři sami zmiňují keltský kmen, který pocházel a žil na území Hercynského lesa (na sever od Dunaje mezi Bavorskem a Karpaty) a který se jmenoval Bójové, jehož jméno se se promítlo i do názvu naší země - Boiohaemum.
Vedle kmene Bójů pak můžeme na našem území rozpoznat ještě další keltský kmen, který se však svými zvyklostmi podobal spíše kmenům germánským. Tímto keltským kmenem byli Volkové-Tektoságové, kteří obývali oblasti zejména při hranici s germánským světem na severu Čech ale též na Moravě a ve Slezsku. Dál na východ od země Bójů pak žily keltské kmeny Kotinů (v horách na Slovensku) a kmeny Taurisků. Tauriskové, které Římané nazývali Norici, stanuli zhruba kolem roku 200 př.n.l. v čele 13 keltských a illyrských kmenů a založili Norické království, které si po dlouhou řadu let zachovávalo nezávislost na Římu, dokud se nestalo po smrti krále Voccia v roce 15 př.n.l. římskou provincií. Oba kmeny, jak Kotini tak Tauriskové, stály pravděpodobně u vzniku silně latenizované půchovské kultury pozdní doby laténské, která svým vlivem zasahovala až na Moravu (hradiště Požaha u Jičiny, okr. Nový Jičín).

Střední fáze laténské kultury

Na přelomu 5. a 4. století př.n.l dochází v keltské společnosti k výrazným sociálním změnám, zmizela královská vrstva, vzniká rovnoprávné členské společenství a do popředí společnosti se dostala bojovnická třída, která se spolu s kněžskou vrstvou stala rozhodující složkou společnosti. Na počátku 4 století př.n.l. se pak Keltský svět začíná přesouvat. Původní keltské obyvatelstvo z jižních a západních Čech odchází na jih, aby se zůčastnilo keltských výbojů v Itálii a na naše území proudí ze západní Evropy keltští kolonisté, kteří začali osazovat úrodné oblasti středních a východních Čech. (Je zajímavé, že při této kolonizaci téměř úplně obešli starou mohylovou oblast jižních a západních Čech, kolébku keltského etnika.) Většina Bójů odešla spolu s dalšími středoevropskými Kelty přes Alpy do severovýchodní Itálie, vytvořili silný kmenový svaz, zničili Milán a ohrožovali samotný Řím, který spolu s ostatními Kelty pod vedením Brenna roku 387/6 dobyli. Bójové se v Itálii usadili v oblasti Bologne a v severní části Picena. Brzy asimilovali kulturu Italiků a jedinými prvky, díky nimž je rozpoznáme od původního obyvatelstva, jsou keltské meče a keltský nákrčník, torques, jež patrně odlišovali keltskou aristokracii a byly důležitým symbolem keltské identity.

Doba oppid

Vojenské neúspěchy Keltů v Itálii na sklonku 2.století, kdy Bójové ztratili polovinu svého území, snad mohly být příčinou jejich návratu do vlasti. Bójové, kteří unikli otroctví či násilné romanizaci ze strany římanů se na počátku 2. století př.n.l. vrací zpět k nám, aby zde dali vzniknout do té doby v keltském světě nevídaným opevněným městům - oppidům. Tato oppida však V Čechách a na Moravě vznikají na okrajích sídelních regionů, nejspíše z důvodu toho, že místní keltské obyvatelstvo neumožnilo nově příchozím Keltům postavit oppida v samotných centrech obydlených oblastí. Takováto centra, emporia, kde se soustřeďoval obchod, náboženský život i správa už totiž existovala. Základem ekonomické prosperity českých oppid byl zřejmě grafit, zlato, ale i zemědělství, pro které byli v pozdním laténu příhodnější klimatické podmínky.
V době oppid Bójové vícekrát úspěšně odrazili útoky Vendiliků, Raetů, Noriků a Kimbrů, sousedních keltských kmenů. (Je ovšem též možné, že se někteří z Bójů ke Kimbrům přidali, čemuž by nasvědčovalo jméno Kimberského válečníka Boiorixe, známého z bojů s Římem.) Přes tyto drobné šarvátky představuje první polovina 1.století př.n.l. pro keltská oppida vrcholné období prosperity, avšak už v té době začíná řídnout venkovské osídlení, na kterém byla oppida závislá a tím se postupně hroutí celý ekonomický systém. Pro Keltský svět nastává období úpadku.

Závěrečná fáze laténské kultury - zánik keltského světa

V roce 51 př.n.l. povstali Keltové v Galii proti represím ze strany Říma (Vercingetorix) a jsou krutě porobeni - Galie byla Ceasarem dobyta.. Keltové na západ od našeho území začínají pomalu vyklízet své země pod tlakem dorážejících germánských kmenů ze severu. Čeští Keltové se tak ocitají v izolovaném postavení. Oppida dožívají. Jedním ze způsobů jak se vypořádat se sílícími výpady germánských kmenů Svébů ze severu bylo tažení proti Norii, kterou se pokusili Bójové kolem roku 58 př.n.l. dobýt, avšak utrpěli ničivou porážku. Část kmene Bójů se nejspíše v Norii usadila a část se připojila k Helvetiům, aby spolu s nimi zamířila na západ do Německa, Švýcarska a Galie, kde se některým skupinám podařilo udržet nezávislost až do 3. století n.l. Jiná část kmene Bójů zamířila na východ, aby se připojila k Bójům, kteří z našich zemí odešli již na přelomu 2. a 1.st. př.n.l. a kteří zde založili středodunajského království s centrem v Bratislavě. Toto království však brzy podlehne pořímštěným Dákům (dnešní Rumunsko) pod vedením krále Burebisty.
Dodnes je otázkou zda úpadek oppid v důsledku ekonomické krize předcházel příchodu germánských Markomanů a osídlení našich území germánským etnikem. Je totiž také možné že některá oppida, jako kupříkladu Závist, ve shodě s tvrzením Tacita, podlehla vojenské síle germánských Markomanů (10 - 5 př.n.l.), kteří na našem území vytvoří pod vedením Marobuda mocnou říši (někdy mezi lety 5 př.n.l. - 20 n.l.). Ať už je to jakkoli, je jisté, že velká část původního keltského obyvatelstva na našem území zůstala, neboť na jih a na východ se vydaly pouze skupiny bojovníků, které představovaly pouhou část obyvatelstva. Z nálezů mincí na našem území z tohoto období lze též usuzovat, že se někteří z poražených Bójů dokonce do Čech vrátili. Není tedy pochyb o tom, že Keltové představují jeden z etnických základů našeho národa.

Keltský původ zeměpisných názvů a české mytologie

Kromě četných archeologických dokladů svého pobytu u nás, se Keltové zapsali do daleké budoucnosti našeho národa i jinými způsoby. Ač si to třeba neuvědomujeme, ohromná spousta především zeměpisných názvů má keltský původ, přestože nám mohou tato jména znít velmi slovansky. Tak například pohoří Sudety (keltsky Pohoří kanců) a většina řek (Albh = Labe, Agara = Ohře, Isara = Jizera, Atava = Otava a další), ale také některá města (například slovo Týn je zkomoleninou keltského "dun") či názvy krajů (slovo Haná pochází možná z keltského "Ganna").


 

Co je však ještě mnohem významnější, je fakt, že keltský původ má pravděpodobně většina naší mytologie. Pověst o praotci Čechovi na Řípu nachází předobraz v keltské historii (či pověstech) - událost takřka totožnou, avšak obsazenou keltskými aktéry a starší o mnoho století, popisuje ve svém díle římský historik Titus Livius. Ostatně, ještě Kosmas nazýval nynějšího praotce Čecha jeho starým jménem - Bohemus.

Také většina ostatních pověstí, zejména pověst o lucké válce, dívčí válce či hoře Blaník, má s velkou pravděpodobností svůj původ ve starších, keltských, bájích. Odkaz Keltů je tudíž v našich myslích živý dodnes.