Jdi na obsah Jdi na menu
 


Civilizace. Říše. Zaniklé a zapadlé časem dějin 2

Magdalénien


 


 

Magdalenién je archeologická kultura zaujímající svrchní (pozdní) část mladého paleolitu (přibližně 17 až 11 tisíc let BP). Jedná se o poslední velkou civilizaci období paleolitu. Je pojmenován dle eponymní lokality la Madeleine v Dordogne ve Francii.


 


 

Eponymní lokalita byla kopána v 60. letech 19. století francouzským paleontologem Édouardem Lartetem. Lartet na základě paleontologických nálezů rozdělil paleolit na 4 období (kdy první je nejmladší a čtvrté nejstarší), přičemž magdalénien v jeho rozdělení znamená druhou nejmladší fázi zvanou „doba sobů“ (popř. „období lovců sobů“).

Na Lartetovu práci navázal geolog a paleontolog Louis Laurent Gabriel de Mortillet, který přejal soudobou geologickou praxi nazývat období dle typických lokalit. Mortillet rozdělil Lartetovo období sobů na dvě samostatná období — starší solutréen (dle lokality La Roche de Solutrée) a mladší magdalénien.

Na počátku 20. století vydělil francouzský římskokatolický kněz a významný paleolitik Henri Breuil šest fází magdaleniénu, a to na základě typologie kamenné štípané industrie.

Magdalénien je dokumentován ve Španělsku v Kantábrii, v oblasti Pyrenejí, ve Francii, s výjimkou Provence a Normandie, v zemích Beneluxu, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Polsku, snad i v severovýchodním Slovensku. Do Čech se dostával pravděpodobně ze západu či severozápadu, na Moravu, která tvoří východní hranici jeho rozšíření, pak od jihu z oblasti Podunají. Obecně se pak zvažuje původ našeho magdalénienu v západoevropském (francouzském) prostředí.


 

Tato kultura se vyskytovala na konci posledního (würmského) glaciálu, kdy se po odeznění posledního ledovcového maxima klima (LGM) mírně oteplovalo a zvlhčovalo. Změny klimatu měly za následek náhlé teplotní výkyvy, známé jako Dansgaard-Oeschgerův jev. Klima pozdního glaciálu bylo dále poznamenáno střídáním chladnějších období stadiálů (Dryas I a Dryas II) a teplejších interstadiálů (Bölling, Alleröd). Po posledním ledovcovém maximu došlo k ústupu ledovce na sever, což způsobilo nejen rozšiřování životních prostor, ale také posun nástupu ročních období a prodloužení vegetačních období. Významným faktorem bylo tzv. mesoklima (něm.), tedy regionální či lokální klima.

V teplejších obdobích převládala světlá tajga (borovice lesní, bříza), v chladnějších obdobích pak spíše stepi. Obecně měla krajina mozaikovitý charakter, ve kterém se střídaly různé ekosystémy.

Mamut srstnatý se v tomto období stále ještě vyskytoval, byl však již na ústupu. Častý byl výskyt soba polárního, který byl také nejhojněji loveným druhem. Loven byl i kůň (jeho pozůstatky jsou časté zejména na otevřených sídlištích) či jelen lesní. Z menších savců pak mezi lovené druhy patřil například zajíc bělák či liška polární. K dalším (neloveným) druhům patřil nosorožec srstnatý, medvěd jeskynní a již méně častý šavlozubý tygr.

Na konci magdaleniénu docházelo k rozšiřování lesních ploch na úkor stepi či tundry. Podle starších teorií přeměna krajiny pravděpodobně způsobila vyhynutí velkých savců, kteří takto přišli o svůj zdroj obživy. Nověji se však zvažuje, že vyhynutí některých druhů nemůžeme přičítat (pouze) klimatickým změnám, ale zejména činnosti člověka, přičemž klimatické změny celý proces jen urychlily. V každém případě však změny v životním prostředí magdalénských lovců vyvolaly i změny kulturní — magdalenién byl vystřídán kulturami pozdního paleolitu.


 

Množství magdalénských hrobů je známo z území Francie (jedná se o samostatné hroby, pohřebiště se nevyskytují). Patří sem například významný hrob z L'Abri du Cap Blanc (Převis Cap Blanc), kopaný roku 1911 Louisem Capitanem a Denisem Peyronym. Pohřeb mladé dívky obložený kameny byl uložen v blízkosti magdalénského skalního umění (konkrétně před velkým basreliéfem koně), se kterým má přímou, pravděpodobně rituální, souvislost. Další pohřeb pod skalním převisem je znám z Laugerie-Basse (Dordogne). Zde byl lidský skelet pohřben ve skrčené poloze na boku a obklopen množstvím provrtaných lastur (středozemního původu). Pohřeb kopaný koncem 19. století byl uložen mezi velkými kamennými bloky.

Z německé lokality Bonn-Oberkassel je znám hrob asi 50letého muže a mladé, přibližně 20 až 25leté ženy a psa. Jedná se o jeden z nejstarších dokladů domestikace psa (resp. domestikace vlka).

V polské jeskyni Maszycka, zkoumané roku 1883 Godfrydem Ossowskim, byly nalezeny pozůstatky nejméně 16 jedinců. Kosti na sobě nesly znaky řezání a tříštění, které jsou spojovány s antropofágií, tedy kanibalismem.

Z českého a moravského prostředí magdalénské hroby jako takové známy nejsou. V Koněpruských jeskyních byla odkryta lidská lebka a několik dalších (sporných) zlomků lebek je známo z moravských lokalit.


 

V magdaleniénu byly osídleny zejména jeskyně a skalní převisy, avšak známe i otevřená sídliště (v blízkosti řek či jeskyní). Intenzivně byly tedy osidlovány zejména krasové oblasti. U nás můžeme uvést například poměrně husté osídlení Moravského krasu. Četná malá sídliště jsou považována za krátkodobá letní tábořiště. Některá sídliště byla snad i funkčně specializovaná, objevují se dílenské zóny.


Česko

Ke zkoumaným magdalénským sídlištím na našem území patří česká lokalita Hostim u Berouna. Na tomto sídlišti byly odkryty zbytky obydlí (viz níže), dále byl nalezen rozsáhlý soubor štípené industrie (přes 16 000 kusů), nalezeny byly i pozůstatky červeného hematitového barviva a velký počet břidlicových destiček s rytinami koní a sobů.

Asi nejvýznamnější magdalénské sídliště bylo odkryto v jeskyni Pekárna v jižní části Moravského krasu, kde bylo magdalénské osídlení zjištěno na třech místech. Bylo zde odkryto několik ohnišť, množství kamenné štípané i kostěné a parohové industrie (harpuny, jehly, tzv. náčelnické hole). Asi nejvýznamnější jsou nálezy mobilního umění — silně stylizované kostěné ženské figurky a zejména rytiny na koňských žebrech se scénickými vyobrazeními souboje bizonů a pasoucích se koní.

Magdalénská obydlí byla menší, lehčí, kruhové konstrukce, ačkoliv se vyskytují i pozůstatky příbytků větších rozměrů. Známá je německá lokalita Gönnersdorf, kde byly odkryty pozůstatky po třech větších (zhruba 6–8 metrů) a čtyřech menších stavbách (o průměru zhruba 2,5 metru). Jedna z větších staveb byla vymezena dlažbou z břidlicových desek a valounů. Uprostřed stavby byla jáma po větším — středovém — kůlu, obklopená menšími kůlovými jamkami v odstupu 1,2 metru. Vedle jámy po středovém kůlu bylo odkryto ohniště vyplněné a obložené valouny, které sloužily pro kumulaci tepla. Někteří archeologové spatřují podobnost této konstrukce s mongolskými jurtami.

V Čechách byly pravděpodobně zachyceny pozůstatky magdalénského obydlí na již zmíněné lokalitě Hostim u Berouna. Na otevřeném sídlišti o rozsahu asi 250 m2 byla zjištěna okrouhlá koncentrace desek z diabasového tufu, která měla vnější průměr 7 m a vnitřní průměr něco přes 4 metry. Předpokládá se, že desky vymezující obydlí sloužily k zatížení konstrukčních prvků přístřešku. V prostoru obydlí byly nalezeny také stopy ohniště.

Stavba od ?( ne člověka )

Archeologové objevili v jižní Francii stopy první jednoduché konstrukce, kterou nemohl postavit Homo sapiens. Vznikla před 175 tisíci let v době, kdy v Evropě nežil. Její účel je neznámý a stavitelé použili materiál, který by vás dnes přišel opravdu draho.

Stavby k ochraně, vyvedení mláďat či jako přístřešek proti nevlídnému počasí si buduje celá řada zvířat. Asi by se tedy dalo předpokládat, že si je vytvářeli i naši dávní předkové či příbuzní, které dnes řadíme mezi „člověkupodobné“ (do čeledi Homonidae).

Ale zatím jsme to nemohli vědět, protože jsme neměli žádný přímý důkaz - a to i přesto, že jeden se nám skrýval přímo před očima. V roce 1990 objevil tým archeologů v jeskyni Bruniquel v jihozápadní Francii podivnou, na pohled uměle vzniklou konstrukci neznámého původu a stáří. Na místě se našly kosti, o kterých se podařilo zjistit jen tolik, že by měly být starší než 50 tisíc let (a to podle uhlíkového datování, které už je nad tuto hranici nepoužitelné). Připravovaly se další práce, ale vedoucí výzkumu na konci 90. let zemřel, a to další snahy na roky zastavilo.

Teprve před několika lety se do jeskyně odborníci vrátili, a můžeme být rádi. Jak se ukázalo, podivnou konstrukci si lze těžko vykládat jinak než jako první nalezený doklad „budovatelských“ schopností našich předků (tzv. Homo heidelbergensis), či možná blízkých příbuzných, člověka neandrtálského. Odborníci okolnosti objevu popisují v článku v nejnovějším čísle časopisu Nature.

Stavitelé ve tmě

Dílo to není na pohled nijak impozantní. Několik set metrů od ústí jeskyně spelologové objevili jakési „ohrádky“ z několika stovek nalámaných krápníků. Největší z těchto „staveb“ má tvar půlkruhu s poloměrem zhruba sedm metrů. Tvoří ji kusy krápníků o průměrné délce zhruba 30 centimetrů, které jsou spolu s menšími kousky na zpevnění poskládané do podoby malé zídky či „plůtku“. Podobně vypadají i další, menší útvary.

Krápníky, které ve stavbě byly použity, byly podle datování ulomeny zhruba před 176 tisíci let (plus minus zhruba dva tisíce let). Z té doby nemáme jediný doklad o přítomnosti moderního druhu člověka Homo sapiens v Evropě, a tak v současné době nelze dělat nic jiného než označit za pravděpodobné autory někoho jiného.

Koho přesně? „V té době určitě žil v Evropě společný předek náš a nendertálců, který se označuje jako člověk heidelbergský, nebo i archaický člověk,“ říká antropolog Václav Vančata z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Ze zhruba stejné doby jsou i doklady o přítomnosti neandrtálců, které za pravděpodobné stavitele označují autoři studie. (Podle českého antropologa je většina nálezů pozůstatků neandrtálců z pozdější doby, a navíc naznačují, že se jen postupně šířili z východního Středomoří do zbytku Evropy.)

V každém případě je francouzský objev prvním nesporným příkladem konstrukčních dovedností jiných druhů lidí. Máme zaznamenány ojedinělé případy, které lze možná vykládat jako uměle vyhloubené jámy či malé skládané zídky vytvořené snad neandrtálci, ale o jejich původu lze velmi

oprávněně pochybovat. Velmi dobře se dají vykládat jako vysloveně přírodní úkazy, které vznikly jen náhodou.

Objev také přináší první spolehlivý doklad využívání jeskynních prostor v té době. Kromě ne zcela přesvědčivých otisků nohou máme z jeskyní doklady lidské činnosti pouze z doby, kdy v Evropě už byli moderní lidé. A také jen z míst, kde se vyskytoval právě (byť možná ne výlučně) druh Homo sapiens.

Velmi zajímavé je i to, že se podivný výtvor našel více než tři sta metrů od vchodu, tedy v místě, kam sluneční světlo nikdy nedojde. Bez ohně se sem člověk dostane jen obtížně (místo je ovšem dobře přístupné, stačí projít velkou jeskynní síní). A to zase s velkou pravděpodobností znamená, že se stavbu provedla dobře organizovaná skupina, která měla čas takto „ztrácet čas“ a dost dělných rukou, aby připravily vybavení a udělaly samotnou práci. Stavitelé tedy nejspíše museli žít (nebo se alespoň občas scházet) v nějakých větších společenstvích.

Zda, případně proč, v jakém množství či jak často se tito lidé v útrobách jeskyně Bruniquel scházeli, to ovšem netušíme. V blízkosti jeskyně se nenašly žádné kosterní pozůstatky, tedy s výjimkou velmi zajímavého nálezu několika malých, téměř určitě opálených malých částí zvířecích kostí (největší měří asi sedm centimetrů) v části konstrukce. Oheň zřejmě hořel na různých místech uvnitř konstrukce, a alespoň jedno z nich autoři objevu opatrně označují za opakovaně používané ohniště.

Zda šlo spíše o „domácí krb“, nebo naopak třeba místo pro zápalné oběti v jakémsi prastarém chrámu, to opravdu nevíme. Archeologové budou samozřejmě pátrat, zda v blízkosti nenajdou nějaké stopy, které by jim interpretaci usnadnily, ale úspěch je hodně nejistý. Po 175 tisících let jsou archeologické záznamy zubem času velmi pečlivě probrané.

Přesto je stále tím jasnější, že i naši předkové a příbuzní se nám podobali více, než jsme si dlouho mysleli. Jen se nám zřejmě dochovalo tak málo hmotných záznamů z dávné minulosti, že se to nedalo poznat. „Stavba“ z Bruniquelu patří mezi ty nejdůležitější a nejzajímavější důvody, proč se stala změna názoru na naše vyhynulé předky postupně nezbytnou.

Jak to bylo při poslední době ledové?


 

Před 24 tisíci až 14 500 lety panovaly v Evropě tak brutální přírodní podmínky, že lidské osídlení se udrželo jen v útočištích na jihu dnešního Španělska, Francie i Itálie a v částech Balkánu. „Zbytek Evropy byl liduprázdný,“ řekl Cosimo Posth z německého Institutu Maxe Plancka pro lidské dějiny.

Led totiž tou dobou pokryl zřejmě naprostou většinu kontinentu a sahal až na jih od Alp, soudí němečtí genetici, kteří podle své studie v časopise Current Biology právě do tohoto časového údobí zasazují proměnu obyvatelstva Evropy.

Posthův tým opírá své závěry o genetickou analýzu ostatků 35 dávných lovců a sběračů z Česka, Německa, Francie a dalších zemí Evropy. Zkoumané kosti patřily lidem, kteří žili v období 33 tisíc až pět tisíc let př. n. l., v části z nich odhalili soubor genů označovaných jako haplotyp M. Ten se dnes mezi Evropany nevyskytuje, zato je výrazně zastoupen v populaci asijské.

Podle Postha stojí za dnešním rozdílem mezi populacemi obou kontinentů právě doba ledová. Dříve se totiž tato genetická zvláštnost vyskytovala i v Evropě a připomínala fakt, že nejstarší Evropané zřejmě dorazili do Evropy přes Asii.

„Haplotyp M mají ale jen lovci a sběrači, kteří žili před více než 14 500 lety. U mladších jsme jej nedokázali najít – stejně jako jej nenacházíme u dnešních Evropanů,“ řekl Posth webu rakouské stanice ORF.

Závěr? Během doby ledové se podle Postha kontinent fakticky vylidnil. Genetici soudí, že dopady doby ledové populaci tehdejších Evropanů zlikvidovaly.

Odhadují její úbytek od 60 do 90 procent. Fungoval přitom „efekt úzkého hrdla láhve“ – s poklesem počtu lidí se genetická různorodost dramaticky zmenšila a lidé s haplotypem M zmizeli. Není ovšem jasné, zda tehdejší obyvatelstvo Evropy vymřelo úplně a bylo na „vyklizeném kontinentu“ nahrazeno nějakou novou populací bez haplotypu M, nebo zda se udržela právě jen ta část Evropanů, která o tuto část své genetické výbavy z nějakého důvodu přišla.

Ústup doby ledové dal však lidem s haplotypem M novou šanci. Není náhoda, že ve stejné době, kdy Evropu ovládla nová populace s ochuzeným genofondem, šíří se přes Beringovu úžinu lidé s haplotypem M do obou Amerik. Tam – a také v Austrálii, osídlené už před 50 tisíci lety – jej měli všichni příslušníci původního obyvatelstva, jak lze dodnes zjistit.

Oldovan - kultura nejstaršího paleolitu


 

 

Oldovan je archeologická kultura nejstaršího paleolitu známá pouze z kamenné industrie. Tato kultura byla rozšířena hlavně ve východní Africe podél zlomové propadliny mezi 2,7 až 0,5 milionem let. Název vznikl podle první lokality s typicky opracovanými kameny Olduvai v severní Tanzanii.

Tato industrie bývá tradičně spojována s Homo habilis, nově se objevily hypotézy, že i Paranthropus robustus mohl nástroje oldovanské kultury vyrábět a Homo erectus zpočátku snad také.


Valouny se opracovávaly primitivním způsobem a jsou jen těžko rozeznatelné. Z jádra byly odděleny úštěpy a takto upravené jádro s ostrými plochami se užívalo ke krájení, seškrabování, otloukání apod. Tyto nástroje nebyly užívány k lovu, jak naznačovaly mnohé starší romantické hypotézy, mnohem spíše jen k porcování zbytků zvěře ulovené velkými šelmami.

Nástroje dělíme podle stupně opracování

  • hrubotvará industrie byla vyráběna obvykle z lávy; sem patří sekáče, protobifasy a otloukače,

  • drobné tvary se vyráběly ze silicitů a křemenů, např. drasadla, škrabadla, odštěpovače nebo zoubkové nástroje.

 

Období oldovan se rozděluje na

  • pre-oldovan (2,7 – 1,9 milionů let): hlavní naleziště jsou: Kada Gona v Etiopii, Omo u jezera Turkana, Yiron u Tiberiadského jezera v Izraeli, Šandalja I. na Istrijském poloostrově, Chilhac III. ve Francii (i když tato lokalita bývá často zpochybňována)

  • oldovan (1,8 – 1,5 milionů let) - Olduvai, Koobi Fora u jezera Turkany, Ubeidya v Izraeli, Dmanisi v Gruzíi, Orco v Granadě

  • vyvinutý oldovan (1,5 – 0,6 milionů let)

Věteřovská skupina - závěr starší doby bronzové


 

 

Věteřovská skupina je archeologická skupina závěru starší doby bronzové pojmenovaná dle výšinné lokality u Věteřova (okr. Hodonín), která společně s takzvanou maďarovskou skupinou (dle lokality Maďarovce, Slovensko, okr. Levice) tvoří tzv. věteřovsko - maďarovskou kulturu.[pozn. 1] Věteřovská skupina náleží k tzv. protourbánnímu horizontu. Tak označujeme některé středoevropské archeologické kultury závěru starší doby bronzové, které se svým charakterem (opevněná sídliště pravděpodobně centrálního charakteru, rozvinuté dálkové kontakty atd.) vzdáleně přibližují civilizacím tehdejšího Středomoří (mínojské a mykénské kultuře).

 

V období prvotního bádání o starší době bronzové, byly památky věteřovské skupiny řazeny k únětické kultuře, resp. jejímu závěru. První samostatné vydělení pozdější věteřovské skupiny publikoval Karel Tihelka roku 1946, který ji označil za tzv. věteřovský typ. 


Z klimatického hlediska spadá starší doba bronzová (tedy včetně období věteřovské skupiny) do období tzv. subboreálu, jehož klima bylo relativně vlhké a teplé (teplotní průměry se pohybovaly přibližně o 2 C° výše než dnes).


Věteřovské nálezy jsou známy z území Čech, Moravy, JZ Slovenska a Dolního Rakouska.

Z období věteřovské skupiny jsou známa jak neopevněná nížinná sídliště, tak výrazně se rozvíjející výšinné opevněné areály (hradiště), které jsou považovány za centrální lokality s důležitou funkcí v obchodě a výrobě (zejm. barevné metalurgii).

 

Mezi nejlépe prozkoumané výšinné areály věteřovské skupiny patří opevněný areál na návrší Cezavy na katastru obce Blučina. Tato lokalita byla zkoumána nejprve pouze sondážemi, které prováděl Karel Tihelka v letech 1948 až 1960. Systematický výzkum započal na lokalitě až v roce 1983. Tento výzkum provádělo Moravské Muzeum v Brně, pod vedením Milana Salaše. 

Pohřební ritus

Na rozdíl od předcházející únětické kultury, výrazně ubylo v období věteřovské skupiny památek funerálního charakteru. Počet známých pohřebišť je velmi nízký (dlouhou dobu badatelé předpokládali, že nositelé věteřovské skupiny vůbec na pohřebištích nepohřbívali), vyšší je pak výskyt pohřbů v sídlištních objektech (např. zásobních jamách), popřípadě pohřby dětí v nádobách tzv. (phitoích).

Asi nejlépe známým věteřovským pohřebištěm v Čechách je areál z Prahy - Bohnic. Pohřební ritus zdejších hrobů celkem odpovídá zvyklostem předcházejícího období, tj. mladšímu období únětické kultury. Pohřbení jedinci byly uloženi ve skrčené poloze, hlavní osou skeletu ve směru S-J (hlavou k J), hrobová jáma byla upravena kamenným obložením. Pohřby byly vybaveny keramickými nádobami, zemřelí a jejich kroj byli zdobeni menším počtem bronzových předmětů (šat sepnutý jehlicemi, vlasy zdobeny bronzovými kroužky, atd.), výjimečně i předměty z jantaru (korálky). 

Z území Moravy je známo 16 lokalit (8 z nich však není zcela průkazných) s hroby věteřovské skupiny. Mezi nejstarší známé a také nejlépe prozkoumané patří hroby z mohylníku v Boroticích, kde bylo v několika mohylách zaznamenáno celkem 52 hrobů datovatelných do období věteřovské skupiny. Jedná se o poměrně jedinečnou lokalitu, jelikož de facto jinde z období věteřovsko - maďarovské kultury pohřby pod mohylami neznáme. 

Pohřby v sídlištních objektech jsou v období věteřovské skupiny podstatně častější, resp. archeologicky častěji zaznamenávané, než pohřby uložené v hrobových jamách na samostatných pohřebištích. Tento zvyk ukládat zemřelé jedince do sídlištních jam (obvykle tzv. zásobních jam, u kterých se předpokládá, že původně sloužily ke skladování obilí) je dobře známý již z předcházejícího období únětické kultury. Nálezy lidských objektů v sídlištních jamách jsou různé. Může se jednat pouze o jednotlivé kosti či části skeletu, které se v některých případech mohly dostat do objektu i neúmyslně, nebo častěji o prokazatelně intencionální pohřby celých skeletů. Ty mohou být jednak uloženy způsobem, který je znám z "regulérních" pohřbů v hrobových jamách (uložení na boku ve skrčené poloze, přítomnost pohřební výbavy atd.) nebo způsobem, který se jeví jako nepietní, kdy je například skelet v pozici, která naznačuje jeho vhození do objektu, popř. odporuje zvykům známým z pohřbů v hrobových jamách.

Chetité a Chetitská říše

Chetité byli indoevropským národem, který žil na drsných planinách střední Anatólie od 18. století př.n.l. a jejich hlavním městem byla Chattuša. Založili mocnou říši, která se střetávala se všemi tehdejšími význačnými civilizacemi - Babylónií, Asýrií a Egyptem.

Chetitský král byl sice absolutním panovníkem, ale ve vládnutí mu pomáhala rada starších pankus, která měla poměrně velké pravomoci. Král byl považován za zástupce boha na zemi a proto se musel účastnit všech náboženských obřadů, aby prokázal svou čistotu. Vládnoucí vrstvu tvořily šlechta a kněžstvo. Lidová vrstva se dělila na svobodné lidi, kteří většinou pracovali pro palác, chrámy nebo velká šlechtická panství, a otroky z vojenských tažení.

Střety Chetitů s Egyptem

Egypťané se s Chetity poprvé střetli za vlády Thutmose III. a s přibývajícím časem za vlád Thutmose IV., Amenhotepa IV., Tutanchamona a Ramesse II. se napětí stupňovalo. K přímému střetu ale nedošlo a to jak z politických tak vojenských důvodů. Válka se zdála být na spadnutí i proto, že oba státy měly zájem o stejné území. Jejich spory se nakonec omezily na krátké konflikty a pokusy o invaze.

 

Thutmose III. a Chetité

Thutmose III. se rozhodl, že zaútočí na Mitanni a tak potlačí vzrůstající vliv Asiatů. Potřeboval na to celkem sedmnáct tažení, ale způsobil v oblasti spoušť a vyvolal takové znepokojení, že babylonské, aššurské a chetitské kmeny mu raději začaly odvádět tributy v naději, že si tak kupují několik let klidu.

Jeden rok faraon systematicky potlačoval jakýkoliv pokus o vzpouru v Mitanni. O osm let později už Egypt kontroloval rozsáhlé území a jeho expanzi ukončilo až dobytí tří měst v okolí Kadeše, tradiční kolébky vzpour asijských vládců. Nakonec tedy v oblasti zavládla relativní politická rovnováha.

 

Thutmose IV. a Chetité

Za vlády Thutmose IV. se ale mezinárodní vztahy opět zhoršily. Království Mitanni tehdy překvapivě uzavřelo spojenectví s Egyptem v obavách před Chetity, kteří začali ohrožovat mitannské hranice. Po první smlouvě o výměně dobytých území (Egypt získal Palestinu a vrátil Mitanncům severní Sýrii) dokonce Thutmose IV. požádal o ruku dceru mitannského krále. Pro Chetity bylo toto spojenectví tak nečekané, že se nakonec raději vzdali válečnických sklonů v této

oblasti. Mimo jiné i proto, že v té době bojovali s obyvateli Anatolie, kteří se snažili vniknout na jejich území ze severu.

 

Amenhotep IV. a Chetité

Za vlády Amenhotepa IV. - Achnatona se ale hrozba války znovu objevila. Vládce Amorejců (národ, který sídlil na území dnešního Libanonu) se připojil k Chetitům, neboť doufal, že se mu tak podaří vymanit se z egyptského jha. Nový chetitský panovník Šuppiluliuma zpacifikoval Anatolii a zaútočil na severní Sýrii. Egypt ale nepřišel Mitanni na pomoc a to vzbudilo rozpaky jak v Mitanni tak u egyptských vládců v příhraničních krajích. Měli obavu z invaze, kterou však faraon přehlížel.

Kolem roku 1328 př.n.l. se Egypt neúspěšně pokoušel dobýt Kadeš. Možná právě během jednoho z těchto tažení zahynul mladý faraon Tutanchamon. Jeho mladá manželka navrhla chetitskému králi, že se provdá za jeho syna, aby se situace uklidnila. Král se svatbou souhlasil, ale jeho syn do Egypta nikdy nedorazil - možná byl zavražděn. Válka hrozila čím dál víc, ale nepřátelství se na nějaký čas přeci jen podařilo zažehnat.

Ramesse II. a Chetité

Konflikt vypukl až za vlády Ramesse II. když vstoupil na území Amorejců a rozhodl se dojít až na sever Sýrie a utkat se s Chetity v bitvě u Kadeše. Ramesse sice líčí výsledek bitvy jako svoje drtivé vítězství, ale území Amorejců se opět ocitlo pod vlivem Chetitů.

Po smrti Muvatalliho, který vedl chetitské vojsko v bitvě u Kadeše proti Ramessovi, se v říši strhl boj o moc, který nakonec skončil tím, že se na trůn dostal Muvatalliho bratr Chattušili III., když předtím vyhnal ze země svého synovce Urchi-Tešupa, který se zmocnil trůnu.

Právě Chattušili III. a Ramesse II. pak podepsali roku 1280 př.n.l. první mírovou smlouvu v dějinách lidstva. Přátelské vztahy obou zemí přetrvaly mnoho let, ale v jejich stínu rostla nenápadně moc dalšího státu - Asýrie.

Nepopsaná civilizace v Evropě stavěla chrámy tisíce let před Egyptem


 

Pozůstatky nejstarší civilizace v Evropě staré 7000 let nalezli archeologové v souvislém pásmu táhnoucím se přes celý evropský kontinent, včetně České republiky. Informuje o tom v sobotním vydání britský deník The Independent. I když tato civilizace nebyla dosud ani pojmenována, její důmyslné chrámy a vesnice jsou starší než egyptské pyramidy.
Stopy po více než 150 chrámech z období 4800 až 4600 před naším letopočtem jsou rozesety po oblasti táhnoucí se přes 600 kilometrů z východního Německa přes Českou republiku až na Slovensko a do Rakouska. Tyto mohutné stavby byly vybudovány o 2000 let dříve než egyptské pyramidy či Stonehenge v jižní Anglii, napsal list.
Průzkumy, zejména letecké snímky z podloží polí a z německých, slovenských a rakouských měst, podle deníku trvají už tři roky, avšak odborníci dosud nedali nově objevené civilizaci ani jméno.
Chrámy vystavěli z dřeva a zeminy hluboce věřící lidé, potomci kočovníků z Podunajské nížiny, jejichž hospodářství bylo založeno pravděpodobně na chovu dobytka - ovcí a prasat.

 


 

Opevněný chrám v Drážďanech
Jeden z nejvýraznějších nálezů byl učiněn v dnešních Drážďanech, kde archeologové našli trosky chrámu o průměru 150 metrů. Obklopený byl čtyřmi příkopy, třemi hliněnými náspy a dvěma palisádami dlouhými přes 800 metrů. V areálu byly nalezeny také dřevěné a kamenné nástroje i figurky lidí a zvířat.
"Naše výzkumy odhalují, na jak vysokou úroveň se dostaly první skutečné zemědělské společnosti v Evropě," uvedl Harald Staeuble z vládního úřadu pro kulturní dědictví v Dolním Sasku.
Do pásma patří i komplex Aythra nedaleko Lipska. Rozkládá se na ploše 25 hektarů a tvoří ho zhruba 20 domů seskupených kolem chrámu. Jsou dlouhé 50 metrů a obývalo je na 300 lidí.

 

Komunity žily jen krátce
Stavbu chrámů si pravděpodobně "vynutila" koncentrace a konsolidace zemědělských technik. Tajemstvím zůstává, proč tyto komunity zanikly po relativně krátkém období dvou až tří století. Znovu byly podobné stavby budovány až o 3000 let později v době střední doby bronzové.
Výzkumy těchto chrámů z doby kamenné ukazují, že každý komplex využívalo jen několik málo generací, maximálně po dobu sta let. Posvátný prostor uprostřed obce byl vždy přibližně stejně velký - zabíral zhruba třetinu hektaru. Budování kruhového příkopu kolem něj, nezávisle na jeho velikosti, znamenalo přemístit ohromné množství zeminy, tedy organizovanou práci.

****************

Aztékové

Egypt

Inkové

Keltové

Májové

Olmékové

Slované

Sumerové

Mezopotámie

Babilonie

 

 

Utopené civilizace


 

Objevy na pevnině jsou snadnější, dostupnější a hlavně hmatatelné. Archeologové mohou tvrdit a vysvětlovat jak vznikaly velké historické civilizace, a přesto se rozcházejí v názorech.

V období mezi 17 000 až 7 000 lety před naším letopočtem, na konci údajné doby ledové, se staly se světem, ve kterém žili naši předci hrozné věci.  Velké ledové čepice pokrývající severní Evropu a sever Ameriky se rozpustily, obrovské záplavy trhaly zemi, mořská hladina stoupla o více než 100 metrů a 25 milionů čtverečních kilometrů obyvatelné pevniny pohltily vlny.

 

Podmořská archeologie

 

Podmořská archeologie vznikla před 50 lety současně s rozvojem potápěčské techniky.  Podle Nicka Fleminga, člena britské námořní archeologie, je na dnech moří přibližně 500 známých archeologicky zajímavým lokalit. Z větší části jde o vraky starých lodí. Existuje však i několik lokalit, kde voda skrývá ruiny mysteriózních umělých staveb a megalitické artefakty. Těchto míst je prozatím registrována asi stovka – to znamená sto míst s předhistorickými stavbami staršími než 3000 let – po celém světě!

 

Tento nízký počet není kvůli nedostatku dalších potencionálních míst. Příčinou jsou omezené finanční prostředky, a ty jsou investovány do hledání lodních vraků.  Na extrémně drahé vybavení pro potápěče – archeology - a jejich platy tak nezbývají žádné prostředky. Hledání starověkých ruin se provádí – většinou bez okamžitého úspěchu a slávy – v bahně, tmě a velkých hloubkách.  Navíc, s nedávnou výjimkou Ballardova objevu dřevěných staveb na dně Černého moře, se oficiální archeologie o možnost, že ledové záplavy v minulosti mohou být v nějaké souvislosti s nevyjasněným vznikem moderních civilizací, ani nezajímá.
V roce 1997 bylo v Pacifickém oceánu objeveno horské pásmo dlouhé téměř 2000 kilometrů, čnící více než 3000 metrů z mořského dna. Protože jste pod vodou, nikdo neví, jestli tam bylo už před táním ledovců nebo se vyvrásnilo až poté. V současném období je pod vodou 70 procent zemského povrchu. Námořní archeologové ovšem musejí hledat o hodně menší cíle, než jsou podmořská horská pásma.  To je také hlavní důvod, proč doposud byla objevena jen zmíněná stovka nalezišť staveb, které jsou dnes pod vodou.  Jedním z nesmyslných vědeckých primátů je fakt, že máme lépe zmapovaný povrch Venuše, než 225 miliónů čtverečních kilometrů pozemského mořského dna.

 

Archeologický romantizmus

Objevy na pevnině jsou snadnější, dostupnější a hlavně hmatatelné. Archeologové mohou tvrdit a vysvětlovat jak vznikaly velké historické civilizace, a přesto se rozcházejí v názorech. Předhistorické události jsou spíše idealizovány, než spolehlivě vysvětleny.  Obrovské plochy povrchu Země – například Sahara, která byla ještě před 4000 lety na konci doby ledové zelená –

nejsou právě středem zájmu, protože neexistuje přijatelná teorie proč tomu tak bylo.  A dokonce v zemi, jako je Egypt, kde jsou prováděny vykopávky už více než století, může další nový objev úplně zpochybnit zavedená oficiální tvrzení i chronologii.

 

Vybájená historická chronologie

V prosinci roku 2000 prováděli v Abydos – horní Egypt – vykopávky archeologové z Pensylvánské univerzity. Tým odborníků dokázal, že například takzvaná „sluneční bárka“ pohřbená na jižní straně Velké pyramidy v Gíze velmi pravděpodobně pochází z předdynastické éry.  Je tedy mnohem starší  – v rozporu s údaji v dějepisných a oficiálních knihách.  V Abydosu, u márnice faraona  Khasekhemwa z druhé dynastie ( cca. 2675 př.n.l.), bylo vykopáno 14 lodí. Lodě dlouhé 23 metrů byly vyrobeny z dřevěných prken svázaných lanem. Po důkladném průzkumu jedné z nich bylo zjištěno, že musely být vyrobeny mnohem dříve – několik století před vládou vzpomínaného faraona a byly schopné plavby po mořích. Dosud platný názor, že tyto lodě (sluneční bárky) byly určeny výhradně k „použití v posmrtném životě“, je pod tíhou nových důkazů neudržitelný. Zjevně nespočívá na faktech a byl od začátku až do konce vykonstruovaný.

 

Použijte rozum

 

Když navštívíte pyramidy v Gíze, budou vám dnes průvodci pološeptem a se zbožným výrazem v očích vyprávět o „slunečních bárkách“ na nichž faraoni odjížděli do posmrtného světa. V ten moment přestaňte poslouchat jejich pohádky a spolehněte se na svůj rozum. Místo písečných dun sahajících až za obzor si představte zelený palmový porost, zpěv ptáků a šplouchání vody. Ano, dříve byla voda z Nilu dovedena až k samotným pyramidám. A na klidné hladině líně tekoucích vod si představte desítky plavidel, třeba uvidíte i „sluneční bárku“ s plující cenným nákladem.  Loď přece patří na vodu! Uvědomte si, že Sahara byla ještě před 4000 lety zelená. A pak se muselo stát něco děsivého…

 

Co se tenkrát událo? To neví nikdo.

Roku 2000 bylo u hornoegyptského Elkab objeveno několik velmi neobvyklých „starověkých hrobů“. Podle zaběhlé chronologie by měly pocházet z Druhé dynastie. Nejnovější výzkum ovšem potvrdil, že jsou starší než 8 000 let. Domnělé „hroby“ tvoří kamenné kruhy o průměru 18 až 20 metrů. Ve dvou případech se v jejich středech dochovaly velké valouny. Stoprocentní podobnost s evropskými tzv. „pohřebními“ megalitickými kruhy (kromlechy) je patrná už na první pohled.  Co to? Tak daleko od sebe, kdesi v tehdy ještě údajně neznámém Egyptě…?

Na základě čeho tedy archeologové nadále neústupně zastávají názor o izolovaném vývoji nějaké civilizace – kupříkladu právě dávného Egypta, který je středem zájmu odborníků z celého světa a je jedním z nejprozkoumanějších míst na světě? Jejich „jasný názor“ tvoří jen nepodložené teorie vycházející z jiných, stejně tak nepodložených teorií.

Ale vraťme se k podvodnímu archeologickému průzkumu pobřežních oblastí. Okraje obyvatelné pevniny a pobřeží ostrovů byly zaplaveny na konci doby ledové: jen kolem Austrálie zmizelo pod vodou 3 milióny čtverečních kilometrů pevniny; další 3 milióny kolem jihovýchodní Asie; Florida, Yucatan, Bahamy a Kuba kdysi vyčnívaly vysoko nad mořem; moře pohltilo velké oblasti ve Středomoří, Severním moři a Atlantiku, atd, atd – na seznamu se stále pracuje.

 

Černá díra v archeologii

Podle mého názoru zeje ve vědeckých znalostech o nedávné prehistorii velká „černá díra“.  Proto navrhuji považovat současné názory na vznik civilizací za prozatímní až do doby, než bude proveden a vyhodnocen globální podmořský archeologický průzkum kontinentálních desek do hloubky přinejmenším 120 metů. 

 

Zdroj: www.wmmagazin.cz

*************