Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svátky předků

Sedm alchymických kovů a planet náležejících ke každému dni v týdnu

Proč zrovna 7???????

  • Sedmička byla podle Pythagora „vozidlem“ života. Číslo sedm pro něj znamenalo jednotu ducha a hmoty – jednotu tří (trojná podstata ducha) a čtyř (čtyři živly hmoty: země, vzduch, oheň a voda)
  • 7! (faktoriál sedmi) je 1x2x3x4x5x6x7, což se rovná 5040, Platónovu oblíbenému číslu.
  • Sedmička byla Pythagorejci považována za střed desítky: 1x2x3x4x5x6x7 = 7x8x9x10
  • Sedm not stupnice
  • Sedm systémů symboliky – symbolika čísel, geometrických tvarů, písmen, slov, magie, alchymie a astrologie.
  • Sedm barev a sedm paprsků – červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, purpurová, fialová
  • Sedm osobnostních typů – sluneční, měsíční, marsovský, merkurovský, jupiterský (jovial = žoviální), venušský, saturnovský
  • Sedm archandělů – Michael, Gabriel, Rafael, Uriel, Chamuel, Jofiel a Zadkiel.
  • Sedm kovů – olovo, cín, železo, měď, rtuť, stříbro, zlato.
  • Sedm čaker – muladhára, svadhistana, manipura, anaháta, višuddhi, adžna, sahasrána
  • Sedm fází alchymie – kalcinace (pálení), dissoluce (rozpouštění), separace (oddělení), konjunkce (sblížení), fermentace (kvašení), destilace, koagulace
  • Sedm hermetických principů – mentalismu, souladu, vibrace, polarity, rytmu, příčiny a následku, plození
  • Sedm sfér
  • Sedm kořenových ras
  • Sedm dnů stvoření
  • Sedm Buddhových kroků po jeho zrození
  • Sedmero nebes a sedmero zemí v islámské tradici
  • Sedm světů v hinduistickém vesmíru
  • Sedm pečetí v Knize zjevení
  • Sedm křesťanských ctností – víra, naděje, milosrdenství, statečnost, spravedlnost, prozíravost, zdrženlivost
  • Sedm neřestí v křesťanství – pýcha, závist, zloba, lenost, chamtivost, obžerství, chtíč.
  • Sedm fází mužského života – nemluvně, školák, milenec, voják, soudce, senior, vetchý stařec
  • Sedm věd – gramatika, rétorika, logika, aritmetika, hudba, geometrie, astronomie. První tři náleží do trivia, ostatní čtyři do kvadrivia
  • Sedm divů světa – egyptské pyramidy, visuté zahrady Semiramidiny, Diova socha v Olympii, Artemidin chrám v Efesu, mauzoleum v Halikarnassu, Rhódský kolos, maják na ostrově Faru
  • Sedm velkých moří – arktické, antarktické, severní a jižní Pacifik, severní a jižní Atlantický oceán a Indický oceán
  • Sedm kontinentů – Severní Amerika, Jižní Amerika, Afrika, Evropa, Asie, Austrálie a Antarktida.
  • Sedm sester („kuřátka“) v hvězdokupě Plejády
  • Sedm částí embrya – vnitřní vak (amnion), choriové klky, mícha, srdce, mozek, pupeční šňůra, žloutkový váček
  • Sedm částí lidského těla – hlava, hruď, břicho, dvě paže, dvě nohy
  • Sedm žláz s vnitřní sekrecí – šišinka, epifýza, štítná žláza, brzlík, nadledviny, lyden a pohlavní žlázy
  • Sedm oblastí mozku – velký mozek, mozeček, Varolův most, prodloužená mícha, corpus callosum, mícha, mozkové pleny
  • Sedm částí vnitřního ucha – zadní kanálek, přední kanálek, boční kanálek, vejčitý váček, vestibulum, kulovitý váček, hlemýžď
  • Sedm částí oka – rohovka, komorová voda, čočka, sklivec, sítnice, bělima, duhovka.
  • Sedm srdečních dutin – pravá a levá komora, pravá a levá síň, trojcípá chlopeň, dvojcípá chlopeň, mezikomorová přepážka
  • Sedm soustav lidského organismu – svalová, kosterní, nervová, trávicí, dýchací, vylučovací, oběhová.
  • Sedm tělesných funkcí – dýchání, oběh tělních tekutin, vstřebávání, vylučování, vnímání, reagování, rozmnožování
  • Sedm řad periodické soustavy prvků
  • ************************************

Astrologové staré Mezopotámie vymysleli sedmidenní týden, inspirovaný nebeskými tělesy putujícímí po obloze. Těch bylo celkem sedm. Vedle stejně velikého nočního a denního světla, Měsíce a Slunce, tedy tvoří základ této alchymické astrologie ještě dalších pět těles.

Slovo planeta pochází z řeckého planētēs, což znamená poutník, putující. Na základě této definice byly pro naše starověké předky planetami i Slunce a Měsíc.

Sedm planet dá ti týden

Zleva doprava: Slunce-zlato-neděle / Měsíc-stříbro-pondělí / Mars-železo-úterý / Merkur –Rtuť-středa / Jupiter-cín-čtvrtek / Venuše-měď-pátek / Saturn-olovo-sobota

Dny, které nejsou pojmenované přímo po těchto sedmi planetách, vděčí za své jméno severským božstvům, spojovaným s daným dnem. Anglický název pro neděli, Sunday, samozřejmě pochází od Slunce, dárce života. Ze sedmi známých kovů Slunce vždy představovalo zlato, bez ohledu na místo a čas.

Monday či správněji Moonday (den Měsíce – pondělí) je ve španělštině rovněž známo jako Lunes a v latině jako dies Lunae. Měsíc byl vždy spojován se stříbrem. Slova měsíc (month) a menstruace také etymologicky vycházejí z názvu pro toto nebeské těleso, to kvůli svému 28dennímu cyklu.

Tuesday (úterý) pochází ze staroanglického Tīwesdæg – Tiw nebo Tyr byl jednoruký severský bůh soubojů. Úterý se spojuje s Martem, římským bohem války, jehož řeckým protipólem byl Ares. V angličtině je u jmen dnů od úterka do pátku původ méně očividný než v románských jazycích, v nichž jsou tyto dny přímo pojmenovány po příslušných planetách. Úterý, den Marsu, je ve španělštině martes a v latině dies Martis.

Wednesday (středa – Wōdnesdæg) náleží Wotanovi čili Odinovi, vládci říše severských bohů, pro něhož bylo charakteristické spojení s moudrostí, magií, vítězstvím a smrtí. Jak Wotan, tak Hermes Trismegistus byli spojeni s Merkurem, oba fungovali mimo jiné i jako průvodci zemřelých.

Thursday, (čtvrtek – Þūnresdæg), je pro změnu Thorův den, den severského boha bouře, síly a ochrany. I římský bůh Jupiter – krom toho, že zastával roli krále bohů – byl bohem nebe a bouří. K Jovovi také odkazují označení pro čtvrtek v různých románských jazycích: giovedi, jeudi, jueves. Švédsky se čtvrtek řekne Torsdag.

Friday (pátek, Frīgedæg) pochází ze jména Odinovy ženy. Podle některých odborníků se jmenovala Frigg a podle jiných Freya. Další zase tvrdí, že Frigg a Freya byly dvě různé bohyně. Ať se jmenovala jakkoli, nepochybné bylo její spojení s Venuší, s láskou, krásou a plodností. Venuše se odráží i ve španělském viernes a v portugalském vernes.

Saturday (sobota) pochází z anglosaského Sæturnesdæg, tedy Saturnův den; v latině je to dies Saturni. Olovo je Saturnův alchymický kov. (pozn. překl.: dokonce i v Indii se sobotě říká „šanivar“, což vychází ze jména Šaniho, védského boha přiřazeného Saturnu. V mnoha jazycích ale název pro sobotu odkazuje k židovskému šabatu; šabat = odpočinek. Ve slovanských jazycích včetně češtiny jsou mimochodem názvy dnů v týdnu mnohem prozaičtější:

V českém pojetí (slovanském)

Neděle den odpočinku, nedělá se
Pondělí den po neděli
Úterý druhý den po neděli, vtorij děň
Středa prostřední den týdne
Čtvrtek čtvrtý den po neděli
Pátek pátý den po neděli
Sobota židovský svátek šabat,

Sedm alchymických kovů a planet náležejících ke každému dni v týdnu

Existuje sedm jasně viditelných putujících nebeských těles, která lze uspořádat do sedmiúhelníku na základě rychlosti jejich relativního pohybu vůči hvězdám v pozadí. Měsíc činí dojem nejrychlejšího pohybu; po něm následuje Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Planety byly přiděleny dnům, což je dosud v mnoha jazycích zřejmé, a pořádek dnů byl určen níže zobrazeným heptagramem (sedmicípou hvězdou). – John Martineau: Malá kniha velkých náhod

 

  • Zeleně jsou vyznačeny dny týdne. Začněte Sluncem, pohybujte se po zelené čáře ve směru určeném šipkami a získáte pořadí dnů týdne.
  • Červeně jsou vyznačena nebeská tělesa, seřazená podle relativní rychlosti vůči pevně umístěným hvězdám. Začněte Měsícem a jděte po červených šipkách.
  • Sedm kovů náležejících k planetám je seřazeno podle atomového čísla. Začněte železem (Mars) s atomovým číslem 26 a pohybujte se po modrých šipkách.
  • Elektrický potenciál každého kovu určuje žlutá přerušovaná čára: čím rychleji se planeta pohybuje po obloze, tím lépe její kov vede elektřinu. Začněte olovem (lead) a jděte po žlutých šipkách.
  • Není úžasné, jak všechny tyto „okruhy“ dokonale zapadají do sebe?

„Vidíme tedy, jak se pohyb planet metamorfuje ve vlastnosti pozemských kovů.“ – Rudolf Hauschka, antroposof a vynálezce, jenž žil ve 20. století.

„Orbitální pohyb dané planety koreluje s vodivostí odpovídajícího kovu, jenž k této planetě přísluší… čím pomaleji se planeta pohybuje, tím méně vede příslušný kov elektřinu!“ -Dr Frank McGillion

„Učil se chemii, té hvězdné vědě.“ Moffatův životopis sira Philipa Sydneyho

„Od dávnověku do poloviny osmnáctého století byl počet známých a uznávaných kovů sedm. Byly to: olovo, cín, železo, zlato, měď, rtuť a stříbro. …Víra ve spojitost těchto sedmi kovů se ‚sedmi planetami‘ zasahuje hluboko do prehistorie: nebyl žádný věk, v němž by zlato nebylo bývalo spojováno se Sluncem a stříbro s Měsícem. Tato spojení určovala totožnost kovů. Železo, vždy používané na nástroje války, bylo spojováno s Marsem, měkká, ohebná měď se spojovala s Venuší a chameleon mezi kovy, rtuť (mercurium), měl totéž jméno jako jeho planeta. Kolem počátku 18. století pak smetla tyto staré kosmické představy vznikající chemie. Charakter kovů se už nevysvětloval na základě jejich kosmického původu, ale na základě jejich skryté atomární struktury. Začaly být objevovány nové kovy a starý pohled vypadal náhle jako omezený.

********************

 

Vodokres – prastarý slovanský svátek 19. ledna

Přesně 19. ledna po páté hodině odpoledne bude veškerá voda v otevřených zdrojích získávat následující vlastnosti: stává se bezbarvá, získává sladkou chuť, kyselost se změní a stane se v rozmezí 8,4 – 10,5 pH.

 

Tyto vlastnosti se objeví také ve sněhu, pokud se v daný den sbírá a roztaví. Takto skutečný vědecký zázrak se děje přímo před našima očima.

Zde je závěr lékařů: voda, sbíraná 19. ledna z otevřených zdrojů, je biostimulátor, který má příznivý účinek na imunitní systém a poskytuje antioxidační ochranu. Tato voda zlepšuje metabolismus, zvyšuje krevní tlak, má příznivý účinek na celkové zdraví.

Jednoduše řečeno, toto je prostě Živá Voda – známá našim předkům. My ji známe už jen z pohádek, kdy se měli hrdinové objevit v určeném čase na určeném místě.

V dřívějších dobách se v tento den mladí lidé třikrát ponořili do otvorů vysekaných v ledu. Čerpala se také voda pro nemocné nebo se namáčela plátna do čistého sněhu.

V tento den má voda magickou sílu a Královna Vodice dokáže očistit a zdravit nejen fyzické tělo člověka, ale i všechna jeho astrální a duchovní těla.

V tento den si všichni Slované přáli: „Buď zdráv jako Voda!“

*************

Zima se v lidové tradici setkávala s létem již na Hromnice (2. 2.), které naši předkové vnímali jako první jarní den. Jaro již bylo cítit ve vzduchu a síly probouzející se přírody se pouštěly poprvé do křížku se zimou – Moranou. Říká se, že jsou Hromnice jediným dnem v zimním období, kdy z nebes na předzvěst vítězství jara udeří Perunův hrom. Snad proto se v kostelech světily voskové svíčky, které dokázaly ochránit dům před úderem blesku. Tento obyčej zřejmě navázal na starší očistné obřady spojené s ohněm, v prvé řadě s obřadním uhasínáním ohně starého a zapalováním toho nového, očištěného. Jelikož na českém venkově Hromnicemi končily vánoční svátky, můžeme tuto očistu spojit s posvátným zaháněním škodlivých sil z domu, usedlosti a potažmo celé vesnice po dlouhé zimě, o němž se v našem vyprávění ještě několikrát zmíníme. Naši předkové zároveň věřili, že si lze naklonit jednotlivá božstva. To dokládají i zprávy ze staré Litvy, kde počátkem února ctili především Perkūna (slovanského Peruna), boha hromu, kterého mimo jiné prosili o dostatek deště a potažmo tedy i o dobrou úrodu nadcházejícího léta. Svým významovým charakterem však nejsou Hromnice nijak ojedinělé, ale spadají do stejného cyklu svátečních dní jako nám dobře známý masopust.

********

Masopust je prvním svátkem, jehož termín se odvíjí od Velikonoc, nicméně v minulosti tomu bylo pochopitelně zcela jinak. Vodítkem k tomuto pevnému kalendářnímu datu by mohla být zpráva o tom, že patriarcha Adrian ve snaze zničit tyto „běsovské“ svátky sice koncem 17. století zcela neuspěl, zkrátil je však na sedm z původních čtrnácti dní. Prvním dnem předkřesťanského masopustu musely být již zmíněné Hromnice, posledním dnem tedy zřejmě 15. únor, který završil čtrnáctidenní radostné období svátků spojených s bezuzdným veselím, hodováním a „karnevalovými“ průvody masek, mimochodem těmi posledními koledními obchůzkami zimního obřadního cyklu. Každý den masopustu byl v minulosti jistě spojen s určitými obřadními úkony, podobně jako tomu je dodnes v období od Božího hodu vánočního do předvečera svátku Tří králů.

O tom, komu byly tyto dny zasvěceny, jasně hovoří nejen lidová tradice, ale tak trochu překvapivě i církevní kalendář. Hned první den po Hromnicích je totiž zasvěcený sv. Blažejovi (3. 2.), který jak známo nahradil po christianizaci slovanských území kult Velesa, boha pastevců a zemědělců, ochránce dobytka i veškerého bohatství, patrona čarodějů, umělců a vší moudrosti, který ovšem vystupuje také v úloze strážce podsvětí a jak se zdá i pána vlků a ostatní lesní zvěře. Nakonec, oblíbeným zvířetem, v jehož podobě bývá Veles ztělesňován, je mohutný vládce lesů medvěd, nepostradatelná maska masopustních průvodů, která je mimo jiné nadělena i nebývalou erotickou symbolikou. Ta je ovšem s medvědy spojována již od doby bronzové, ne-li déle, na což opět poukazují nálezy archeologů. „Velké Velesovy svátky“ byly nejen časem veselí, blahobytu a neskrývané radosti z blížícího se jara, ale rovněž oplývaly magickými úkony majícími přivolat plodnost, úrodná pole a blahobyt, navíc i ochránit dobytek, především ten hovězí, ale i celé hospodářství před nečistými silami a zlými mocnostmi, které by mohly v tomto přelomovém okamžiku ročního koloběhu uškodit.

Hlavním dnem tohoto dvoutýdenního období vyprovázení zimy a vítání jara byl snad 11. únor, v pravoslavném prostředí opět zasvěcený sv. Blažejovi. Na počest boha Velesa se v každém domě zabíjelo tele a pokud nebylo, sele či jehně. Peklo se také obřadní, obvykle smažené, pečivo z bílé mouky a vzpomínalo se rovněž na zesnulé předky. Ti se na čas navraceli do světa živých, aby dohlíželi nad pořádkem a určitými pracovními zákazy. Předkové ležící v zemi navíc vystupují jako ochránci rostoucího zrna, patronové budoucí úrody, které je třeba náležitě uctít. K dalším bodům těchto svátků patřilo obřadní ničení či pochovávání figuríny, tzv. „masopusta“, „basy“ či „maslenice“. Smyslem zničení takovéto figuríny, s nímž se v průběhu jarních měsíců ještě několikrát setkáme, byla v prvé řadě obřadní očista, ničení všeho starého a neužitečného po dlouhém zimním období. Lidé tak vyjadřovali nejen svou snahu vyhnat z domu vše nečisté či přání očistit se od všeho zlého, ale rovněž tak symbolicky poukazovali na přerod ročních období, na konec zimy, která odcházela a ustupovala tak počátkům přicházejícího jara. Veles, který přebýval ve světě lidí po celou zimu a ochraňoval jej během nejtemnějších a nestudenějších dní roku, se navracel zpět do podsvětí. Lidé mu za jeho přízeň nejen děkovali, ale zároveň se s ním loučili karnevalovým veselím a svátečně prostřeným stolem. Vždyť Veles splnil svůj úkol, zimě „srazil jeden roh“ a tím usnadnil vítězství jarních božstev, jejichž příchod na zem byl již za dveřmi.

Druhé vítání jara spadá k počátkům března, kdy lidé dodnes očekávají přílet ptáků. Ti se po dlouhé zimě navrací zpět do svých hnízdišť z „ráje“, kde přebývaly společně s božstvy letní polovice roku. Na svých křídlech nesou předzvěst blížícího se jara zosobněného mladičkou bohyní Leljou čili Vesnou. Na čí pole se ptáci snesli jako na první, tomu měli bohové v daném roce dopřát zdar a bohatou úrodu. Doklady z lidového prostředí hovoří o tom, že hospodyně při této příležitosti pekly obřadní pečivo z nekvašeného těsta v podobě malých ptáčků, snad skřivánků, pomocí nichž především malé děti přivolávaly z vyvýšených míst očekávané jaro. Přesné datum těchto svátků prozatím nelze uspokojivě určit. Je však zřejmě, že šlo o počátek měsíce března. Prvního března staří Římané slavili nový rok, Martenica (1. 3.) je v bulharském lidovém prostředí prvním jarním dnem. U východních Slovanů je přílet jarních ptáků, především skřivanů, spojován se svátkem Čtyřiceti mučedníků (9. 3.), v českém prostředí lidé jaro symbolizované ptactvem vítali kolem svátku sv. Řehoře (11. – 12. 3.) a v Chorvatsku se říkalo, že na sv. Řehoře začínají ptáci vít svá hnízda.

Posledním, v řadě třetím, vítáním jara, respektive vyprovázením zimy, je oslava jarní rovnodennosti, která v obřadním kalendáři našich předků patřila ke čtyřem nejvýznamnějším svátkům celého roku. Ve své podstatě jde o naše Velikonoce, které se podobně jako i masopust v minulosti soustředily hned do několikadenního svátečního cyklu obřadů, který musel probíhat minimálně po celý týden. V těchto dnech se otevírá nebeská Svarga a na zemi se po dlouhém zimním odpočinku s konečnou platností navrací veškerá božstva slunce a vegetace, mezi nimi v prvé řadě ta jarní. Na křídlech ptáků přilétají rovněž duše předků z nebeského ráje, aby navštívily své milované potomky. Je to čas celkové obrody, jarního vzkříšení Matky Země, ale i celé přírody. Za obřadní jídla je považováno určité sváteční pečivo z té nejlepší mouky , často s příměsí dostatečného množství vaječných žloutků, životodárná vejce, sýr, tvaroh, máslo, med, ale také první zelené bylinky oplývající silami jarní přírody.

Velikonoční cyklus v sobě uchoval pozůstatky různých slavností spojených s magickými rituály, jejichž cílem bylo v prvé řadě ochránit v zemi rašící klíčky budoucího obilí a dalších důležitých zemědělských plodin, dále uctít zemřelé předky a samozřejmě také vyjádřit radost z životadárných jarních sil spojenou s obřadní očistou, ať již pomocí zelených vrbových ratolestí, jimiž se lidé navzájem šlehali, nebo skrze oblévání pramenitou „živou“ vodou, která byla v tyto dny obdařena zvláštní silou. K jarní rovnodennosti navíc spadaly obřady spojené s vynášením smrti a přinášením nového léta do vsi. Jaro tímto způsobem vítaly všechny dívky z obce. Během obřadů vlastně docházelo k vyprovázení „stařenky“ Zimy (Morany, Mary, Mareny), jejíž figurína byla společně se vším starým a nepotřebným spálena v plamenech ohně, popř. mohla být vhazována do vody či dokonce pochovávána do země. Hned poté děvčata do vesnice přinášela zelenou ozdobenou ratolest, často kombinovanou s malou panenkou, která symbolizovala přicházející jarní bohyni Lelju – Vesnu. K počátkům jara patřil i Perunův svátek prvního hromu, jehož termín se každým rokem pochopitelně měnil. Říkalo se, že ten, kdo při prvním jarním úderu hromu zvedne něco těžkého, bude po celý rok silný a zdravý.

Příchod víl – rusalek: Během prvních teplých dní jarního období, obvykle na počátku dubna, se probouzí víly – rusalky, které po zimním spánku vycházejí poprvé na břeh, kde tančí a svými tanci přivolávají na zemi životodárnou rosu. Ne nadarmo v tyto dny dívky čistily studánky, v nichž víly nejen žily, ale také je ochraňovaly. Studánky se „vylévaly“ obvykle po západu slunce. Mladičké dívky je čistily svlečené a na jejich okraji ke konci své práce ponechávaly drobné dary vílám, ale také zelené věnečky jako odznaky své čistoty a nevinnosti. Smyslem těchto magických úkonů bylo nejen projevit úctu vílám, které ve vodních pramenech sídlily, ale také přivolat déšť na osení. V našich krajích bylo čištění studánek často doprovázeno obřadní obchůzkou bíle oděných děvčat s „královnou“ zvolenou ze svého středu, tou nejpůvabnější dívkou symbolizující jarní bohyni, pro kterou vybíraly dary, z nichž si později připravily společnou hostinu, při níž nesměly chybět smažená vejce. Tento obřad však probíhal v různých termínech od jara až do konce podlétí, někdy spadal až do období svatodušních svátků.

Obdobný obyčej známe i z východoslovanského prostředí. Zdejší rusalie byly zasvěceny rovněž dívkám a jarní bohyni, nezapomínalo se však ani na divoké jarní vody a jejich ochránkyně, rusalky. Mladé dívky v šatech s dlouhými rukávy a bez amuletů v minulosti zřejmě napodobovaly právě rusalky a podobně jako i ony tančily po polích, aby jim zajistily vláhu.  Dívky rovněž rusalkám přinášely ke břehům řek a studánek dary, v předvečer svátku sv. Jiří se navíc s pomocí věnečku snažily dopátrat, vdají-li se nebo ještě rok zůstanou doma s rodiči. Ústřední obřad tohoto dne probíhal v odpoledních hodinách. Dívky si nejprve zvolily tu nejkrásnější ze svých řad, která v průběhu celého dějství představovala jarní bohyni Lelju. Poté ji usadily na z drnů předem připravenou „lavičku“. Následně mladou krásku ozdobily zelenými ratolestmi, na hlavu jí posadily věnec z kvítí a rozložily kolem ní přinesené dary. Nato vesele tančily chorovod za zpěvu výročních písní, v nichž svou vyvolenou opěvovaly jako živitelku a dárkyni budoucí úrody. Když chorovod skončil, „Ljelja“ vstala, rozdělila mezi děvčata veškeré potraviny a odhazovala věneček, jenž se dívky snažily zachytit. Které se to podařilo, ta si jej uschovala až do příštího jara jako symbol blahobytu a štěstí, a to především ve věcech milostných. Tento krásný obřad v sobě zřejmě dochoval relikty mystérií zachycujících loučení jarní bohyně se svobodou před tím, než symbolicky předá svůj věneček do rukou vyvoleného partnera, s největší pravděpodobností jarního boha, s nímž následně oplodní celičkou zemi. Rusalie dost možná trvaly po celý týden a bezprostředně předcházely svátkům mladého jarního boha, kterého v západoslovanském prostředí uctívali pod jménem Jarovit, z lidové tradice východních Slovanů jej známe jako Jarilu.

Jarilovy slavnosti: S příchodem prvních teplých dní Jarila zpřetrhá okovy smrti a otevírá nebe. K zemi padají první životodárné kapky deště a Jarila zlatým klíčem odemyká probouzející se Matku Zemi, aby se zazelenala. Netrvá dlouho a vítězné jaro je cítit všude kolem. Koncem dubna přichází čas, kdy příroda ověnčená mladou zelení a vonícími květy oslavuje Jarilovu svatbu s jeho půvabnou nevěstou, jarní bohyní Leljou. Především ve východoslovanské a jihoslovanské lidové tradici svatého Jiří, který bývá s Jarilem obvykle ztotožňován, řadíme k nejoblíbenějším světcům, o čemž hovoří i množství pranostik, zvyků a obyčejů. Ty jej většinou charakterizují jako vítěze nad zimou, patrona pastýřů, ochránce domácího zvířectva a zároveň jako pána vlků, před nimiž dokáže nejen uchránit veškerý dobytek, ale také jim za odměnu přiděluje budoucí kořist. Jarila přichází na svět, aby pomohl lidem, podobně jako jim v zimě pomáhal i jeho otec – Veles. Vesničané s obřadností vyháněli na pastvu dobytek, který zlehka šlehali vrbovými proutky nařezanými na Květnou neděli. Tohoto dne byly aktivní i různé démonické bytosti, především čarodějnice.

Prakticky totožný průběh obřadních dějství spadá rovněž k filipojakubské čili Valpuržině noci, známé nejen ze západoslovanského prostředí, ale např. i ze severního Ruska . Noc z 30. dubna na 1. května je kouzelným okamžikem stojícím na samém prahu letního půlročí, kdy zimní božstva s konečnou platností předávají vládu nad ročním koloběhem do rukou bohů letní polovice roku. Obyčeje této čarovné noci, známé i jako pálení čarodějnic, především stavění májí a zdobení domů zelenými haluzemi, souvisí přímo s oslavami jara a vítáním léta a opakují se v průběhu celého letničního obřadního cyklu hned několikrát. V lidovém podání se této noci otevírají brány podsvětí, skryté poklady světélkují modrým světlem a čarodějnice se slétají na vysokých kopcích ke svým rejům. Během nočních hodin byl zvláště ohrožen dobytek, který se v daném období poprvé vyháněl na pastvu. Venkované se tedy v prvé řadě zaměřili na ochranu hospodářských zvířat a chlévů, méně již na ochranu svých obydlí a sebe samých. Během dne se po celém hospodářství konal důkladný jarní úklid. Vymetané nečistoty se přitom obřadně ničily, obyčejně pálily v plamenech vysokých ohňů. Takovéto očistné a ochranné ohně hořely večer na kopcích nedaleko vesnice a kromě nečistot a všeho nepotřebného v jejich plamenech symbolicky upalovaly také čarodějnice, obvykle rekvizity různé povahy, především hořící košťata, která se vyhazovala vysoko do vzduchu. Smyslem těchto ohňů bylo udržet nečisté síly daleko od lidských sídlišť. Když hranice dohořely, mládenci se bez váhání pustili do stavění májí a příprav navazujících prvomájových oslav.

*************

Slovanské „červené“ Velikonoce

Druhé veliké svátky roku se slavily v době jarní rovnodennosti. Svátky červené, jak se také jinak nazývaly, byly oslavou vzkříšení přírody k novému životu, oslavou jara a slovanské bohyně Vesny. Tomuto jarnímu obratu v přírodě, kdy Slunce stoupá výš a světla přibývá, se staří Slované přizpůsobili mnohými zvyky. Vítali jarní božstva a se zimními se loučili. Vynášeli Dědka, řezali Bábu, topili nebo shazovali ze skal Moranu. Jaro bylo přinášeno do vsí v podobě jívových, tisových nebo klokočových proutků. Domy se zametaly zelenými ratolestmi, věštilo se pomocí rituálů ohněm a vodou a také se vzpomínalo na zemřelé.

Pomlázka pro dívky i pro chlapce

Mladé pruty mají předávat svoji omlazující sílu ženě. Pomlázka byla nejvýznamnější součástí oslav a sílu tohoto zvyku dokazuje i to, že se udržel až do dnešní doby. Nejstarší záznamy o mrskání neboli „pomlazení“ pocházejí z přelomu 14. a 15. století a hovoří o šlehání mladými vrbovými proutky. Mrskali se však navzájem muži, ženy, chlapci i dívky. Tento zvyk byl původně rituálem využívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí. U nás, západních Slovanů, je tento zvyk pravděpodobně nejrozšířenější.

Beránek přináší budoucnost

Jako bylo vánočnímu Slunci zasvěceno prasátko, tak Slunci velikonočnímu byl obětován beránek. Jeho kosti pak sloužily k čarování. U jižních Slovanů má zabíjení beránka ráz starodávného rituálu.

****************

Přivítání Mokoše (první vítání léta): Zatímco předchozí dny patřily rusalkám a dvojici jarních božstev – Jarilovi a Lelje – prvomájový svátek byl zasvěcen bohyni Mokoši – Živě, která se tohoto dne s konečnou platností probouzí z dlouhého zimního spánku. První květnový den však dobrotivá bohyně ještě odpočívá, pročež jí nelze rušit orbou a platí přísné pracovní zákazy veškerých polních prací. Rolníci, zejména ti mladší, se tedy bavili po svém. Mládenci na čestném místě v obci vztyčovali vždy jednu, popř. dvě vysoké máje , obvykle smrky, kterým ponechali pouze vršek. Někdy byl jehličnan nastaven ještě zelenou břízkou. Máje se zdobily šátky a barevnými pentlemi a tančilo se pod nimi podobně jako o podzimních hodech. Kromě toho v noci na 1. máje chlapci stavěli před domy svých vyvolených mladé, pentlemi nastrojené, břízky. Která dívka ráno nalezla tu vůbec nejvyšší a nejkrásnější májku, pyšnila se jí a byla na ní náležitě hrdá po celý rok. První máj byl vůbec časem lásky a zamilovaných, rovněž také veselého všeobecného škádlení, kterému neunikli ani hospodáři. Tento den byl v našich krajích rovněž ve znamení prvního výhonu skotu na pastviště, což se pochopitelně neobešlo bez ochranných magických praktik, při nichž vedle určitých čarovných bylin hrály důležitou roli také vejce schovaná k této příležitosti ještě od předešlých Velikonoc.

Počátek května je však ve znamení dalšího, bezprostředně navazujícího cyklu obřadních dějství, která jsou svým způsobem rovněž provázána s Matičkou Zemí. První májový týden lidé prokazovali nebývalou úctu také zesnulým předkům. S filipojakubskou nocí duše zemřelých, někdy označované i jako „navky“, na čas přilétají do světa živých a navštěvují svá rodná místa. Po christianizaci slovanských území byly tyto výroční vzpomínky soustředěny do týdne následujícím bezprostředně po Velikonocích, konkrétně k Bílé neděli. Za největší svátek tohoto týdne považují východní Slované dodnes Radonicu připadající na úterý, výjimečně také na pondělek. Radonicu spojujeme především s návštěvami hrobů zesnulých příbuzných a následným stolováním v jejich bezprostřední blízkosti. V českých zemích platila Bílá, jindy také Provodní, neděle rovněž za vzpomínkovou, přestože archaické „stolování na hrobech“ pranýřované katolickými i reformovanými kazateli vzalo za své zřejmě ještě v období vrcholného středověku.

Druhé vítání léta spadá přibližně do období letničních obyčejů (Nanebevstoupení Páně, Svatodušní svátky a Nejsvětější Trojice), které bylo, podobně jako celý velikonoční cyklus, roztříštěno posuvnými církevními termíny. Zelené svátky jsou posvátné dny stojící na rozhraní května a června, během nichž se příroda loučí s jarem, ale také s rusalkami. Po celé období těchto svátků přebývají rusalky v bezprostřední blízkosti lidských sídel. Zatímco v českých zemích dávné zvyky svátků zeleně splývají s čištěním studánek, obchůzkami královniček, jízdou králů a prvním výhonem dobytka na pastvu , z východoslovanského prostředí máme doklady o obřadech vyprovázení rusalek v podobě figuríny zvané Kostroma čili Rusalka, v nichž hrály hlavní úlohu dívky oblečené do plátěných košilek s dlouhými rukávy, které vlastně tančící rusalky napodobovaly. Kostroma byla z trávy spletená figura ozdobená květy. Děvčata ji nejprve ponořila do vodního toku a její zbytky následně roztrhala a rozházela během tanců po polích. Podobně, jako i na přelomu dubna a května, patří k výrazným rysům obřadnosti vzpomínka na zesnulé, tentokrát zejména na ty, které dnes souhrnně označujeme termínem „nezvěstní“. Nakonec, téměř všichni učenci se shodují na tom, že právě rusalky ztělesňují duše utopených dívek, o jejichž osudu a okolnostech smrti se jejich rodiny téměř nikdy nedozvěděly.

Kromě rusalek, které zbytek léta trávily v lesích daleko od lidí, se však zemědělci loučili rovněž s jarními božstvy. Zelené svátky jsou časem, kdy na pomyslném nebeském trůnu střídá dívku Lelju její matka Lada, ženské božstvo plodnosti i lásky symbolizující nejen zralost, ale také růst všeho na zemi. Zatímco jarní bohyně obrazně stoupala vzhůru do ráje otevřenými branami nebes, mládenci do země symbolicky ukládali figurínu Jarily. Božstva, kterým bylo svěřeno probuzení přírody i ochrana osetých polí, splnila svůj úkol a svá těla obrazně spojila s ornou půdou. Jarní polní práce byly u konce, zrno vzklíčilo, mladé obilí vyhnalo do klasů, ostatní plodiny rozvinuly své listy k sílícímu slunci a den ode dne stoupaly výše a výše. Smyslem nových obřadů bylo od této chvíle přivolávání životadárných dešťů, které měly zelenajícím se polím zajistit potřebnou vláhu. B. A. Rybakov „pohanskou Trojici“ ztotožnil se svátkem boha Jarily a v kalendáři ji dosadil k 4. červnu. Měla se tedy slavit ve stejný den, jako Jarovitovy svátky popsané ve středověkých kronikách. Na samém konci května, popř. počátkem června lidé uctívali i dobrotivou bohyni Mokoš, která rozevřela své zemské lůno a přinesla všem to, na co toužebně čekali od samých počátků nové zemědělské sezóny, tedy příslib nové bohaté sklizně.

Kupala (Svatojánská noc) jsou jedním z nejvýznamnějších svátků celého obřadního roku a váží se ke dni letního slunovratu, kdy lid vítá nové roční období potřetí a naposledy v řadě. Je to svátek slunce a vody dávajících počátek všemu živému, čas rozkvětu přírody, která se dostává na samý vrchol svých sil. Kupala stojí na rozhraní dvou ročních období, na samém počátku vegetačního léta a právě tento přelomový okamžik otevírá prostor pro působení nadpřirozených sil. Hranice mezi světem živých a podsvětím se načas stírá, v ovzduší řádí čarodějnice, v lesích rozkvétá ohnivý květ kapradí a byliny jsou naděleny zvláštní mocí. Celý svátek se nese ve znamení vysokých ohňů zasvěcených Dažbogovi, bohu slunce, a obřadních koupelí. Ne nadarmo staří Čechové tuto noc označovali jako „kupadla“. Obřad ke společnému uctění solárních božstev probíhal na vyvýšeném místě a jeho součástí bylo zjevně také poslední loučení s jarní bohyní Leljou v podobě mladé ozdobené břízky, která byla mladíky i přes odpor děvčat nakonec vhozena do vody. Z kopce se do říčních vod spouštělo hořící kolo symbolizující sluneční kotouč sklánějící se ke své podzimní pouti, dívky vhazovaly po proudu vodních toků věnečky upletené z devatera kvítí, v ohních vysokého „kupalce“ hořela symbolická figurína představující vše nečisté a škodlivé podobně jako o filipojakubské noci. Lidé po celou nejkratší noc roku sbírali kouzelné byliny nebo hledali zlatý květ kapradí a mladé dvojice, jejichž pouto stvrdily plameny posvátného ohně, přes nějž svorně přeskočily, odcházely do lesů hledat vzájemnou lásku a čerpat tak ze sil této tajemné noci obdařené nebývalou plodivou mocí. Na rozbřesku druhého dne všichni společně přivítali vycházející slunce.

Dodola: Další obřady probíhaly v období vrcholného léta, kdy sucha nebo naopak vlekoucí se deště ohrožovaly rostoucí obilí, které již vyhnalo do klasů a začínalo pomalu zlátnout. Tato obřadní dějství neměla pravidelného data a probíhala zkrátka vždy, když bylo zapotřebí. Šlo však o prastaré rituály, na což poukazují i vyobrazení na neolitické keramice. Ústřední postavou celého dějství byla dívka – panna představující Dodolu, Perunův ženský protipól a jeho nebeskou družku. Dodola, která v průběhu obřadu zároveň zosobňovala zemi, tančila za doprovodu extatické hudby, snad chrastítek a bubnů, které napodobovaly zvuk hromu. Tento tanec se nazýval rovněž „dodolou“ a přesnější zprávy o jeho průběhu pochází z etnografických dokladů sebraných na Balkáně. V průběhu počátečních fází obřadního tance bylo na nahou dívku zřejmě nanášeno přírodní barvivo, především červená barva rostlinného původu, popř. z rozetřených a k tomuto účelu vhodných minerálů. Její tělo muselo být doslova poseto magickými symboly znázorňujícími vodu a zemskou plodnost, čarami napodobujícími blesky, kosoúhelníky představujícími Matičku Zemi, spirálami ve formě užovky, ale i mnoha dalšími. Dodola byla doslova od hlavy k patě ověnčena a opletena kvítím a čarovnými bylinami, do dlouhých rozpuštěných vlasů jí vplétali červené a modré nitě. Takto nazdobená dívka byla při tanci oblévána vodou přihlížejícími ženami, přičemž se jí všichni klaněli a vůbec jí jakožto pozemské zástupkyni bohyně prokazovali všemožnými způsoby úctu. Na konci tance Dodola požehnala všem přítomným i samotné zemi Perunovým jménem, poté jí byly postupně sňaty ozdoby a dívka se navracela zpět ke svému pozemskému životu.

Za zmínku stojí, že dešťové kapky k zemi přivolávaly rovněž užovky, jejichž kult, jakožto ochránců domu, dvora a polí, byl široce rozšířený, přinejmenším mezi Slovany a Balty, zprávy o něm však máme např. také z kavkazské Arménie. Úcta těchto hadů sahající svými kořeny až k pravěkým zemědělcům se zřejmě projevovala i ve výroční obřadnosti, jelikož v lidové tradici nacházíme vždy dva mezníky jejich působnosti, a to jejich příchod na zem ozářenou sílícími paprsky jarního slunce a jejich následné ukládání do podzemních úkrytů, kde tráví společně s ostatními plazy zimní měsíce roku. Dny „hadích“ svátků nedokážeme prozatím spolehlivě zasadit k jednotlivým datům, v české lidové tradici však jarní probouzení hadů souvisí se dnem sv. Jiří (24. 4.) a počátek jejich zimního spánku s Narozením Panny Marie (8. 9.), popř. se svátkem svatováclavským (28. 9.).

 

 

********************

Sluneční svátky

bat je sice spojován s čarodějnicemi, ale původně jde o sluneční svátky. Slovo sabat pochází z řeckého slova sabatu, které znamená „odpočívat“. Každý sabat obecně odpovídá některému stádiu ve věčném, stále se obnovujícím životě bohů. Vše chny sabaty se staly svátky ohně kvůli jejich spojení se sluncem. Oheň, obvykle ve formě hranic a rituálních ohňů, byl zapalován zvláštním způsobem podle toho, o jakém sabatu se vše odehrávalo.

V moderním keltském pohanství se dodržovalo osm sabatů. Byly to Samhain (31. října), Yule (zimní slunovrat), Imbolg (1. nebo 2. února), Ostara (jarní rovnodennost), Beltaine (1. května), Midsummer (letní slunovrat), Lughnasadh (1. nebo 2. srpna) a Mabon (podzimní rovnodennost). Keltové oslavovali každý sabat jídlem, pitím, tancem a písněmi.

Samhain
K tomuto svátku se vážou barvy černá a oranžová. Základními symboly byly kotel cauldron, dutá tykev se svíčkou uvnitř, maska, hranice a koště. Samhain označoval začátek starokeltského nového roku. Byla to noc, kdy zemřel starý bůh, který se vrátil do Země mrtvých, aby tam čekal na znovuzrození o Yule a čas, kdy bohyně babice truchlila nad ztrátou syna či druha, opouštějícího její lid v dočasné temnotě. Keltští pohané věřili, že závoj mezi světem živých a mrtvých je nejtenčí v tuto noc, a že duchové zemřelých chodí po zemi. Podávání pokrmů mrtvým je rozšířený obyčej i v moderních keltských zemích. V Bretani a Irsku se jídlo pro tyto duchovní poutníky nechává venku a do oken se kladou svíce, aby je vedly po jejich cestě.

Yule
K Yule patří barvy červená, zelená a bílá. Jde o nejstarší a nejvíce dodržovaný sabat. Oslavuje znovuzrození boha symbolizovaného sluncem, který po této noci vrcholné temnoty začíná znovu stále více zářit. Až do vpádu Skandinávců nebyl tento svátek součástí keltského roku.

Imbolg
Barvy tohoto sabatu jsou bílá, stříbrná a světle žlutá. Imbolg je sabat, který uctívá bohyni jako nevěstu čekající na vracejícího se boha slunce. Než se začal projevovat skandinávský vliv, šlo opět o sabat, v němž Keltové viděli, jak se slunce znovu rodí. V Irsku to byl a dosud je zvláštní den uctívání Brid v její podobě nevěsty. Keltové často oblékali jako nevěsty slaměné panenky, postavičky vyrobené ze suchých snopů z minulé sklizně, a dávali je na četná místa ve svých domovech. Zastrkávali do nich ořechy, symboly mužské plodnosti.

 

Ostara
Ke svátku Ostara patří všechny pastelové barvy. Přestože je tento sabat pojmenován podle teutonské bohyně jara a nového života Eostre, předpokládá se, že ho na význačné místo v keltském světě protlačili Sasové. Jde o noc rovnováhy, v níž noc a den jsou stejně dlouhé, ale síly světla získávají nadvládu nad silami temnoty.

Beltaine
Beltaine se snoubí s červenou a bílou barvou. Je to čas oslavy nového života ve všech jeho formách. Bohyně a bůh jsou spojeni v posvátném manželství a jejich vztah je završen aktem, který symbolicky oplodňuje zvířata a úrodu pro nadcházející rok. Jde o symbolické spojení mužských a ženských principů tvoření, spojení dvou polovin veškeré moci, která vytváří celek, aby přivedla všechno k životu. Při Velkém rituálu se vkládá mužský rituální nástroj, většinou nůž athame, do ženského rituálního nástroje představující kosmické lůno. Obyčejně to bývá kalich nebo malý kotel cauldron. Dalším keltským zvykem je tanec májky.

 

Midsummer
Je spojován se zelenou barvou. Midsummer je doba, kdy slunce dosahuje vrcholu své aktivity a země slibuje bohatou úrodu. Bohyně matka je ve velkém stupni těhotenství, bůh je na vrcholu svého mužství.

Lughnasadh
Tento svátek je pojmenován po irském bohu Lughovi. Je považován za první ze tří pohanských svátků žní. Jde především o sklizeň zrna. Bohyně v podobě královny hojnosti je uctívána jako nová matka, která dala život blahobytu. Mlácení obilí bylo kdysi považováno za posvátný akt.

Mabon
K Mabonu patří barvy oranžová, hnědočervená a kaštanová. Je oslavován především jako oslava vinobraní a vína. Spojován bývá s jablky jako symboly obnoveného života. Jablka se kladla i na náhrobky a nesmíme také zapomenout, že Avalon, jeden z názvů pro zemi mrtvých, znamená Země jablek. Nebylo v tom jen poděkování, ale i přání, aby se živí mohli opět setkat s mrtvými a nikdy si neškodili.

***************

Svátky srpnových bohů

Křesťané slaví 15. srpna slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Keltové toto období (až do zlátnoucího září) spojovali se svátkem Bohyně Matky. Podle legendy se zasnubovala s Taranisem (či Tranisem), vládcem nebes.
Jméno Taranis je patrně to správnější, protože bylo odvozeno od galského slova „taran“ a irského „toran“. Obě označovala hřmot, hřmění, bouři. Úcta k Taranisovi byla veliká, již makedonský vládce Alexandr řekl: „Udatné Kelty nic nezastaví a nezastraší, nesetkal jsem se nikdy s tak chrabrými lidmi.“ Keltové se báli jen jediného, že se na ně zřítí nebesa. Taranisovým atributem bylo magické kolo, symbol nebes a Slunce. Bůh rovněž vládl v podsvětí – věřilo se, že smrtí život nekončí, jen se proměňuje. Člověk projde proměnou a vstane jako bájný pták Fénix z popela. Římský básník Lucanos vzpomínal na keltské lidové oběti upálené ve vykotlaných stromech, vězněné ve stromových dutinách. Dnes již jen těžko rozlišíme, co je fikce a co skutečnost. Lidé různé hrůzyplné historky milovali, i když se po setmění pak tetelili hrůzou. K srpnovým bohům patří i populární Lug. Již na počátku měsíce mu byl zasvěcen jeden z nejdůležitějších svátků roku - Lugnasad. Lug byl považován za vynálezce všech řemesel, ochránce úspěšných obchodů, poutníků. V irské myriádě bohů platil za mistra všech umění. Původně byl tesařem, ale i umělcem. Do božské rodiny ho přijali jako šachového génia, porazil samotného krále všech božstev. Jeho druhé (tajné) jméno znělo podivně - „Dlouhoruký“, jelikož podle jiné legendy v bitvě vystřelil prakem nepřátelskému vůdci Balarovi jeho magické oko. Je zajímavé, že ty příběhy připomínají i legendy křesťanské, biblické i hebrejské.
Slavný Caesar se zmínil o druidském učení o smrti: „Lidské duše nezanikají, po smrti se stěhují z jednoho člověka do druhého.“ Možná se ale spletl, pomíchal Kelty s filozofií sekty Pythagorejců, protože keltské učení tradovalo, že člověk dál žije v jiném světě, v zásvětním, mystickém. Srpnové keltské kouzelné hůlky jsou spojovány s magickou devítkou. I v pohádkách se vyskytovalo devatero bylin, hor, kopců a řek, lesů, připomeňme, že devět rytířů založilo templářský řád… Hůlky se zhotovovaly z lískového dřeva, v lískovém oříšku našla celoživotní štěstí i naše pohádková Popelka. Nedivme se, že znakem bohyní byl často i lískový oříšek.

*********************

Lughnasadh

Lughnasad či Lughnasa (čteno „lúnəsə“) je gaelský svátek počátku sklizně pšenice a ječmene, spojený s postavou boha Lugha,

Můžeme se s ním setkat také pod názvem Svátek ohňů. Za srpnového úplňku končí vláda boha Belena a jeho nevěsty. Všude plápolají ohně, které představují jeho hranici. Tento svátek se slaví za srpnového úplňku. Skončila vláda boha Belena a jeho nevěsty. Tento bůh se přeměnil v ohnivého, zářivého boha Lugh. Ten se oženil s bohyní sklizně Annonou. Jeho žena třímá v rukou roh hojnosti, je zároveň matkou obilí a živitelkou světla. Svou vládu si udrží přes podzimní rovnodennost až do svátku Samhain. Nynější vládce je mistrem, vede přírodu k oduševnění a ke zdokonalení. Vede již rozkvetlé ke svému cíli – vysemenění, a tím k přechodu do duševní dimenze. Je ztělesněním principu dokončení, zdokonalení, naplnění osudu. Představuje oheň, který tvrdí ocel, je horkem, které nutí bobule a plody k dosažení zralosti a sladkosti. Obilí bere mléčnou zralost a mění zrno ve zlaté melouny. Byliny svým teplým dechem přivádí do stavu opeřené a voňavé krásy a svými éterickými oleji, balzámy a pryskyřicemi znásobuje jejich léčivou sílu.
Tato slavnost, trvající několik dní, je především slavností žní. Paní domu pekla chleba z prvního zrní, které bylo získáno z prvního ručně posečeného snopu. Obilí bylo vždy základem života, a proto se jedná o kultovní tradici, která byla v mnoha zemích bohužel zapomenuta.
Poslední snop, který ženci posekali a svázali, symbolizoval obydlí obilné matky, obilného medvěda, obilného vlka nebo obilné královny. V některých oblastech (např. v Irsku) se snop vázal do podoby slaměné panenky. Panenka se zdobila chrpami, vlčím mákem, polním koukolem, heřmánkem a dalšími bylinami rostoucími mezi obilím. V průvodu, který připomínal pohřební průvod, se panenka vezla na žebřinovém voze do vesnice. Pak následovala zábava spojená s tancem. Tyto oslavy se nám dochovaly do dnešních dnů a nazýváme je dožínkové nebo obžínkové slavnosti. O těchto svátcích se na mnoha místech začínalo s podzimní orbou, která symbolizuje koitus boha s bohyní země.
Do srpnových dnů spadá tzv. Frauendreibeiger (Německo, Rakousko) – období, kdy mají ženy sbírat léčivé byliny. Toto období začíná svátkem Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a končí Narozením Panny Marie (8. září). Nejen byliny, ale i tráva je plná léčivé ohnivé síly. Dodnes tyrolští horalé za srpnových úplňků sečou trávu, kterou pak suší na léčivé seno pro nemocný dobytek.

 

Jiné názvy: Lammas

Barvy vhodné pro oslavu Lughnasadhu: bílá, červená, kukuřičná žluť nebo zlatá žluť, zelená, modrá.

Byliny pro Lughnasadh: bobulovité plody, dub, obilí, slunečnice, topolovka růžová, aloe, cesmína, slunečnice

Jídla pro Lughnasadh: chléb, právě dozrálé ovoce a zelenina, bobulové plody, rýže, koláče. Tradiční nápoje jsou bezinkové víno, bylinkový čaj, víno nebo čerstvý džus.

Kuřidla a oleje pro Lughnasadh: cedrové dřevo, chrpy, heřmánek, skořice, pískavice řecké seno, myrta, růžové dřevo.

Kameny pro Lughnasadh: hnědý achát, jaspis, avanturín, citrín, peridot a sardonyx.

Aktivity při oslavách Lughnasadhu: pečení chleba z prvního obilí, dožínkové slavnosti

Klíčová slova: Prosperita, laskavost, péče a zdraví

Magie vhodná pro období Lughnasadhu: přátelství, prosperita a léčení.

Můžeme se s ním setkat také pod názvem Svátek ohňů. Za srpnového úplňku končí vláda boha Belena a jeho nevěsty. Všude plápolají ohně, které představují jeho hranici. Tento svátek se slaví za srpnového úplňku. Skončila vláda boha Belena a jeho nevěsty. Tento bůh se přeměnil v ohnivého, zářivého boha Lugh. Ten se oženil s bohyní sklizně Annonou. Jeho žena třímá v rukou roh hojnosti, je zároveň matkou obilí a živitelkou světla. Svou vládu si udrží přes podzimní rovnodennost až do svátku Samhain. Nynější vládce je mistrem, vede přírodu k oduševnění a ke zdokonalení. Vede již rozkvetlé ke svému cíli – vysemenění, a tím k přechodu do duševní dimenze. Je ztělesněním principu dokončení, zdokonalení, naplnění osudu. Představuje oheň, který tvrdí ocel, je horkem, které nutí bobule a plody k dosažení zralosti a sladkosti. Obilí bere mléčnou zralost a mění zrno ve zlaté melouny. Byliny svým teplým dechem přivádí do stavu opeřené a voňavé krásy a svými éterickými oleji, balzámy a pryskyřicemi znásobuje jejich léčivou sílu.
Tato slavnost, trvající několik dní, je především slavností žní. Paní domu pekla chleba z prvního zrní, které bylo získáno z prvního ručně posečeného snopu. Obilí bylo vždy základem života, a proto se jedná o kultovní tradici, která byla v mnoha zemích bohužel zapomenuta.
Poslední snop, který ženci posekali a svázali, symbolizoval obydlí obilné matky, obilného medvěda, obilného vlka nebo obilné královny. V některých oblastech (např. v Irsku) se snop vázal do podoby slaměné panenky. Panenka se zdobila chrpami, vlčím mákem, polním koukolem, heřmánkem a dalšími bylinami rostoucími mezi obilím. V průvodu, který připomínal pohřební průvod, se panenka vezla na žebřinovém voze do vesnice. Pak následovala zábava spojená s tancem. Tyto oslavy se nám dochovaly do dnešních dnů a nazýváme je dožínkové nebo obžínkové slavnosti. O těchto svátcích se na mnoha místech začínalo s podzimní orbou, která symbolizuje koitus boha s bohyní země.
Do srpnových dnů spadá tzv. Frauendreibeiger (Německo, Rakousko) – období, kdy mají ženy sbírat léčivé byliny. Toto období začíná svátkem Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a končí Narozením Panny Marie (8. září). Nejen byliny, ale i tráva je plná léčivé ohnivé síly. Dodnes tyrolští horalé za srpnových úplňků sečou trávu, kterou pak suší na léčivé seno pro nemocný dobytek.

 

Jiné názvy: Lammas

Barvy vhodné pro oslavu Lughnasadhu: bílá, červená, kukuřičná žluť nebo zlatá žluť, zelená, modrá.

Byliny pro Lughnasadh: bobulovité plody, dub, obilí, slunečnice, topolovka růžová, aloe, cesmína, slunečnice

Jídla pro Lughnasadh: chléb, právě dozrálé ovoce a zelenina, bobulové plody, rýže, koláče. Tradiční nápoje jsou bezinkové víno, bylinkový čaj, víno nebo čerstvý džus.

Kuřidla a oleje pro Lughnasadh: cedrové dřevo, chrpy, heřmánek, skořice, pískavice řecké seno, myrta, růžové dřevo.

Kameny pro Lughnasadh: hnědý achát, jaspis, avanturín, citrín, peridot a sardonyx.

Aktivity při oslavách Lughnasadhu: pečení chleba z prvního obilí, dožínkové slavnosti

Klíčová slova: Prosperita, laskavost, péče a zdraví

Magie vhodná pro období Lughnasadhu: přátelství, prosperita a léčení. 



Více zde: https://vialucis.webnode.cz/products/lughnasadh/

Můžeme se s ním setkat také pod názvem Svátek ohňů. Za srpnového úplňku končí vláda boha Belena a jeho nevěsty. Všude plápolají ohně, které představují jeho hranici. Tento svátek se slaví za srpnového úplňku. Skončila vláda boha Belena a jeho nevěsty. Tento bůh se přeměnil v ohnivého, zářivého boha Lugh. Ten se oženil s bohyní sklizně Annonou. Jeho žena třímá v rukou roh hojnosti, je zároveň matkou obilí a živitelkou světla. Svou vládu si udrží přes podzimní rovnodennost až do svátku Samhain. Nynější vládce je mistrem, vede přírodu k oduševnění a ke zdokonalení. Vede již rozkvetlé ke svému cíli – vysemenění, a tím k přechodu do duševní dimenze. Je ztělesněním principu dokončení, zdokonalení, naplnění osudu. Představuje oheň, který tvrdí ocel, je horkem, které nutí bobule a plody k dosažení zralosti a sladkosti. Obilí bere mléčnou zralost a mění zrno ve zlaté melouny. Byliny svým teplým dechem přivádí do stavu opeřené a voňavé krásy a svými éterickými oleji, balzámy a pryskyřicemi znásobuje jejich léčivou sílu.
Tato slavnost, trvající několik dní, je především slavností žní. Paní domu pekla chleba z prvního zrní, které bylo získáno z prvního ručně posečeného snopu. Obilí bylo vždy základem života, a proto se jedná o kultovní tradici, která byla v mnoha zemích bohužel zapomenuta.
Poslední snop, který ženci posekali a svázali, symbolizoval obydlí obilné matky, obilného medvěda, obilného vlka nebo obilné královny. V některých oblastech (např. v Irsku) se snop vázal do podoby slaměné panenky. Panenka se zdobila chrpami, vlčím mákem, polním koukolem, heřmánkem a dalšími bylinami rostoucími mezi obilím. V průvodu, který připomínal pohřební průvod, se panenka vezla na žebřinovém voze do vesnice. Pak následovala zábava spojená s tancem. Tyto oslavy se nám dochovaly do dnešních dnů a nazýváme je dožínkové nebo obžínkové slavnosti. O těchto svátcích se na mnoha místech začínalo s podzimní orbou, která symbolizuje koitus boha s bohyní země.
Do srpnových dnů spadá tzv. Frauendreibeiger (Německo, Rakousko) – období, kdy mají ženy sbírat léčivé byliny. Toto období začíná svátkem Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a končí Narozením Panny Marie (8. září). Nejen byliny, ale i tráva je plná léčivé ohnivé síly. Dodnes tyrolští horalé za srpnových úplňků sečou trávu, kterou pak suší na léčivé seno pro nemocný dobytek.

 

Jiné názvy: Lammas

Barvy vhodné pro oslavu Lughnasadhu: bílá, červená, kukuřičná žluť nebo zlatá žluť, zelená, modrá.

Byliny pro Lughnasadh: bobulovité plody, dub, obilí, slunečnice, topolovka růžová, aloe, cesmína, slunečnice

Jídla pro Lughnasadh: chléb, právě dozrálé ovoce a zelenina, bobulové plody, rýže, koláče. Tradiční nápoje jsou bezinkové víno, bylinkový čaj, víno nebo čerstvý džus.

Kuřidla a oleje pro Lughnasadh: cedrové dřevo, chrpy, heřmánek, skořice, pískavice řecké seno, myrta, růžové dřevo.

Kameny pro Lughnasadh: hnědý achát, jaspis, avanturín, citrín, peridot a sardonyx.

Aktivity při oslavách Lughnasadhu: pečení chleba z prvního obilí, dožínkové slavnosti

Klíčová slova: Prosperita, laskavost, péče a zdraví

Magie vhodná pro období Lughnasadhu: přátelství, prosperita a léčení. 



Více zde: https://vialucis.webnode.cz/products/lughnasadh/

Můžeme se s ním setkat také pod názvem Svátek ohňů. Za srpnového úplňku končí vláda boha Belena a jeho nevěsty. Všude plápolají ohně, které představují jeho hranici. Tento svátek se slaví za srpnového úplňku. Skončila vláda boha Belena a jeho nevěsty. Tento bůh se přeměnil v ohnivého, zářivého boha Lugh. Ten se oženil s bohyní sklizně Annonou. Jeho žena třímá v rukou roh hojnosti, je zároveň matkou obilí a živitelkou světla. Svou vládu si udrží přes podzimní rovnodennost až do svátku Samhain. Nynější vládce je mistrem, vede přírodu k oduševnění a ke zdokonalení. Vede již rozkvetlé ke svému cíli – vysemenění, a tím k přechodu do duševní dimenze. Je ztělesněním principu dokončení, zdokonalení, naplnění osudu. Představuje oheň, který tvrdí ocel, je horkem, které nutí bobule a plody k dosažení zralosti a sladkosti. Obilí bere mléčnou zralost a mění zrno ve zlaté melouny. Byliny svým teplým dechem přivádí do stavu opeřené a voňavé krásy a svými éterickými oleji, balzámy a pryskyřicemi znásobuje jejich léčivou sílu.
Tato slavnost, trvající několik dní, je především slavností žní. Paní domu pekla chleba z prvního zrní, které bylo získáno z prvního ručně posečeného snopu. Obilí bylo vždy základem života, a proto se jedná o kultovní tradici, která byla v mnoha zemích bohužel zapomenuta.
Poslední snop, který ženci posekali a svázali, symbolizoval obydlí obilné matky, obilného medvěda, obilného vlka nebo obilné královny. V některých oblastech (např. v Irsku) se snop vázal do podoby slaměné panenky. Panenka se zdobila chrpami, vlčím mákem, polním koukolem, heřmánkem a dalšími bylinami rostoucími mezi obilím. V průvodu, který připomínal pohřební průvod, se panenka vezla na žebřinovém voze do vesnice. Pak následovala zábava spojená s tancem. Tyto oslavy se nám dochovaly do dnešních dnů a nazýváme je dožínkové nebo obžínkové slavnosti. O těchto svátcích se na mnoha místech začínalo s podzimní orbou, která symbolizuje koitus boha s bohyní země.
Do srpnových dnů spadá tzv. Frauendreibeiger (Německo, Rakousko) – období, kdy mají ženy sbírat léčivé byliny. Toto období začíná svátkem Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a končí Narozením Panny Marie (8. září). Nejen byliny, ale i tráva je plná léčivé ohnivé síly. Dodnes tyrolští horalé za srpnových úplňků sečou trávu, kterou pak suší na léčivé seno pro nemocný dobytek.

 

Jiné názvy: Lammas

Barvy vhodné pro oslavu Lughnasadhu: bílá, červená, kukuřičná žluť nebo zlatá žluť, zelená, modrá.

Byliny pro Lughnasadh: bobulovité plody, dub, obilí, slunečnice, topolovka růžová, aloe, cesmína, slunečnice

Jídla pro Lughnasadh: chléb, právě dozrálé ovoce a zelenina, bobulové plody, rýže, koláče. Tradiční nápoje jsou bezinkové víno, bylinkový čaj, víno nebo čerstvý džus.

Kuřidla a oleje pro Lughnasadh: cedrové dřevo, chrpy, heřmánek, skořice, pískavice řecké seno, myrta, růžové dřevo.

Kameny pro Lughnasadh: hnědý achát, jaspis, avanturín, citrín, peridot a sardonyx.

Aktivity při oslavách Lughnasadhu: pečení chleba z prvního obilí, dožínkové slavnosti

Klíčová slova: Prosperita, laskavost, péče a zdraví

Magie vhodná pro období Lughnasadhu: přátelství, prosperita a léčení. 



Více zde: https://vialucis.webnode.cz/products/lughnasadh/

********************

Podzimně-zimní cyklus svátků

Perunův den stojící na rozhraní letní a zimní polovice roku patřil k významným slavnostem všech zemědělců, za svůj největší svátek jej ovšem považovali bojovníci, kteří v častých srážkách s nepřáteli nasazovali své životy a chránili svou vlastní krví rodnou zem i svůj lid. Také samotný obřad se tedy zřejmě dělil do dvou základních částí: zemědělské a vojenské. Zemědělci uctívali Peruna chlebem a solí a v průběhu vrcholného léta prosili jej či jeho choť Dodolu o seslání nebeské vláhy, popř. o ukončení dlouhodobých dešťů škodících žatvě. Říká se, že samotný déšť padající k zemi v tento den dokáže očistit člověka i dobytek od veškerých zlých kouzel a uhranutí, má však zároveň také schopnosti vyléčit i různé nemoci. Vojáci světili během Perunova dne své zbraně, mládenci byli přijímáni do řad válečníků, konaly se rituální souboje k poctění Hromovládce a nakonec se všichni přítomní zapojili do her, v nichž nechyběla síla, rychlost, ani bystrý zrak. K obřadní stravě tohoto dne patřilo především maso, a to hovězí či skopové, na jídelníčku ovšem nechyběla ani zvěřina. Dále se během hostiny podávala hrachová kaše, pečivo z bílé mouky a žitný chléb ze zrna nové úrody, pokud již stihlo dozrát. Pila se medovina, doma uvařené pivo a kvas.

Ve venkovském pravoslaví úlohu Peruna zastal svatý Eliáš (20. 8.), u Čechů se pozůstatky Perunova kultu projevovaly nejzřetelněji kolem svátku svatého Jakuba (25. 8.). Ke dni sv. Eliáše, který byl považován za předěl léta a podzimu, se východní Slované připravovali mnohdy i celý týden dopředu. Pekly se obrovské pirohy a chléb z první mouky nové úrody, lisoval se tvaroh a vařilo obřadní pivo. Charakteristickou součástí oslav Eliášova dne byla tzv. „bratčina“, čili kolektivní hostina uspořádaná všemi hospodyněmi pro celou obec a mnohdy spojená s porážkou mladého býka, popř. berana či telete. Zvíře bylo zabíjeno obřadním způsobem poté, co bylo posvěceno v místním kostele. Krví zvířete si venkované potírali oči a čelo, dětem tváře.

****************

Zatímco sv. Markéta (13. 7.),  hází srp do žita a začíná tak namáhavou práci ženců a žneček, dožínky jsou svátkem žně ukončujícím. V dávných dobách naši předkové za úrodu vzdávali díky Rožanicím, Velesovi, Dažbogovi a Mokoši. Mokoš v těchto dnech vnímali jako Matku všeho, co se na poli urodilo, a lidé jí přinášeli obětiny z prvotin jejich darů. Na poli se z posledních klasů pletl polním kvítím zdobený dožínkový věnec a ve východoslovanském prostředí žnečky zaplétaly „bradu“ Velesovi.  Poslední snop nato ženy mlčky podžínaly a za zpěvu odnášely na usedlost, kde jej předaly s vinšem hospodáři. Dožínkový věnec či poslední snop býval středobodem celého svátku a patřilo mu vždy to nejčestnější místo, např. na Rusi jej stavěli ještě ve 20. století do svatého koutu pod ikony. I po skončení dožínek jej však považovali za posvátný a ne nadarmo hrál důležitou roli při dalších obřadních příležitostech kalendářního roku. Pro žence a žnečky hospodář pochopitelně přichystal slavnostní hostinu. Na stole bylo vždy dostatek svátečního pečiva z nové mouky, v našem prostředí např. buchty a koblihy. Mezi pokrmy však v žádném případě nesmělo chybět ani maso z obřadně zabitého zvířete. Zatímco u nás se připravoval pečený kohout, mezi východními Slovany venkované obřadně poráželi býka. Býk však zřejmě zaměnil mnohem starší obětní zvířata, a to jeleny zasvěcené prvním Rožanicím, Ladě a její dceři Lelje. Křesťané si 15. srpna připomínají svátek Nanebevzetí Panny Marie. Oslavy dožínek probíhaly v lidové tradici různě, nejčastěji se však soustředily právě k tomuto svátečnímu datu, a to jak u nás, tak i mezi východními Slovany. Přestože je podzim poprvé připomínán již při příležitosti oslav Perunova dne, za skutečné počátky podzimních dní je považováno až Nanebevzetí Panny Marie, kdy se k odletu začínají připravovat nejen vlaštovky, ale i někteří další tažní ptáci. Jde vlastně o první skutečné vítání podzimu.

Odlet ptactva: Druhé vítání podzimu přicházelo na řadu koncem první dekády měsíce září. Zatímco na Rusi končilo Babí léto, v českých zemích se lidé loučili s vlaštovkami a dalšími tažnými ptáky, kteří se navraceli do ráje, aby tam po boku solárních božstev strávili zimní měsíce roku, na jihu Moravy začínalo vinobraní. Ke svátku Narození Panny Marie (8. 9.) se v kostelech žehnalo obilné zrno a tím, co se urodilo, lidé s povděkem kostely také zdobili. Stranou nezůstali ani jeleni, zvířata zasvěcená prvním Rožanicím. Dávná tradice kultu tohoto majestátného lesního zvířete se v české a moravské lidové kultuře udržela sice jen ve fragmentech, na ruském severu se dlouho vyprávěly příběhy o dvou laních, jindy o laňce a kolouchovi, kteří vycházeli v určité dny roku z lesa a stávali se tak dobrovolně obětinami k poctě veliké bohyně Lady a její dcery Lelji. Laně k lidem přicházely nejčastěji 15. srpna a 8. září, tedy při příležitosti svátků „dvou Marií“. Tyto legendy vypráví, že k tomuto dni k obydlím našich předků přilétalo také ptactvo, především kachny a labutě. Lidé však kromě obětních jelenů (a snad také páru labutí, popř. kachen) začali po čase zabíjet i ostatní příchozí a přilétající zvířectvo, a tak k nim lesní tvorové již nikdy více nezavítali. Tehdy museli lidé začít porážet býky, o kterých však již bylo v našem kratičkém vyprávění řečeno vše podstatné. O svátku Narození Přesvaté Bohorodice v ruském prostředí se dozvíme více až v následujících odstavcích, jelikož tento svátek v dávných dobách spadal svým charakterem k podzimní rovnodennosti.

Oslava podzimní rovnodennosti patří ke čtyřem největším a přelomovým bodům obřadního roku. Svátek Roda a Rožanic je nejen svátkem celého rodu, každičké rodiny i domácího krbu, nese se rovněž v duchu poděkování za veškerou úrodu hospodářského roku. Zrno není pouze sklizeno, ale i vymláceno a bezpečně uloženo v sýpkách, sklepy jsou plné všeho, o co lidé od jara neúnavně pečovali a nastává tedy čas bilancovat. Zemědělci proto od dávných dob připravují velkolepé děkovné hody. Také hody čili posvícení známé z české a moravské lidové tradice jsou tím nedůležitějším svátkem venkovské pospolitosti ještě hluboko ve 20. století, a přestože se jejich termín různí od vesnice k vesnici, nejčastěji probíhají právě na podzim (např. svatováclavské hody). Zatímco nám dobře známá posvícení trvala nejčastěji od neděle do úterka, v dobách před příchodem slovanských věrozvěstů tyto slavnosti musely probíhat jistě mnohem déle. Svátek známý z ruského venkova jako „Oseniny“ (Narození Přesvaté Bohorodice 8. 9.) zjevně rovněž spadal k podzimní rovnodennosti. Lidé jej totiž považovali za počátek podzimu jdoucí ruku v ruce s oslavami úrody. Z rána ženy odcházely ke břehům řek a jezer, aby zde uctily matičku Oseninu, zřejmě Mokoš, ovesným chlebem. Zbytek dne byl ve znamení rodinných návštěv. Přestože církev starobylé obřady neustále kritizovala a potírala, venkované tvrdošíjně přinášeli dary nejen Mokoši, ale v prvé řadě také Rodu a Rožanicím, kterým předkládali chléb, kaši, tvaroh a medovinu a v každém domě na jejich počest rovněž vařili obřadní pivo. Tyto hody konané na druhý den po svátku Narození Přesvaté Bohorodice dokonce rádi navštěvovali samotní venkovští popové (kněží).

Vrátíme se však napříč časem o celá staletí nazpět. Ke dni podzimní rovnodennosti se v představách starých Slovanů uzavírají nebesa (Svarga), kam ze světa lidí odchází solární božstva, aby zde přebývala a odpočívala až do nadcházejícího jara. Lidé se s nimi pochopitelně loučili a děkovali jim nejen za úrodu, ale také za vše dobré, co jim v průběhu jejich vlády přinášelo radost a blahobyt. Zároveň se pomocí různých magických praktik, k nimž patřily zejména bohaté obřadní hostiny pořádané společným úsilím obyvatel obce, snažili zajistit i dobrou sklizeň a dostatek hojnosti v příštím hospodářském roce. Samotný obřad tohoto významného svátku se skládal z několika ústředních dějství, a jak již bylo naznačeno, mohl probíhat i v několika na sebe navazujících svátečních dnech. V prvé řadě se přinášeli obětní dary Rodovi a Rožanicím, v jizbě ještě od dožínek trůnil nazdobený poslední snop či věnec zasvěcený Velesovi a lidé během obřadních obchůzek polí nezapomínali ani na Mokoš, tentokrát označovanou za Matku podzimu, které zde ponechávali to nejlepší ze svátečního pečiva. Společně s bohy byly do ráje vyprovázeny rovněž duše zemřelých předků a k těm nejslavnostnějším bodům celých slavností patřila i známá věštba úrody příštího roku, během níž se žrec schovával za pokrmy vyskládanými na stole „do hůrky“, popř. za obrovským koláčem známým ze středověké Arkóny, a přitom se všech přítomných tázal, zdali jej vidí. Pokud uslyšel zápornou odpověď, znamenalo to bohatou úrodu v příštím roce, jestliže jej však věřící spatřili, žrec jim žehnal těmito slovy: „Tak ať vám Bohové dopřejí, abyste mne příštího roku neviděli!“. Kromě nepřeberného množství obřadního pečiva z té nejlepší mouky ženy připravovaly ty nejvybranější pokrmy, mezi kterými nesmělo samozřejmě chybět maso obětních zvířat.

Stejně tak se i etnografy doložené hodové slavnosti skládaly z několika částí, v jejichž průběhu nacházíme dozvuky desítek rodinných i společenských zvyků a obyčejů, z nichž nemalé množství očividně navazovalo na mnohem starší tradice. Zejména posvícenské hostiny stvrzovaly rodinné i rodové vazby. Zvíře, které zabíjeli obřadním způsobem, bylo vykrmeno či pořízeno na náklady celé obce, ať už se jednalo o býka, jalovici, berana nebo kozla. K tradičním hodovým zábavám patřilo rovněž rituální stínání či ubíjení kohouta , obřadního pokrmu, s nímž jsme se seznámili již v průběhu dožínkových slavností. Pozornost byla udílená jak mladému pokolení, tak i duším předků, které se za své pozemské děti mohly přimlouvat u samotných bohů. Mládenci s děvčaty tancem pod slavnostně nazdobenou zelenou májí nejenže děkovali svým rodičům za to, že je vychovali a pečovali o ně až do jejich dospělosti, ale v prvé řadě se chtěli ukázat před celou obcí v nové roli. Vždyť právě oni měli v brzké době převzít hospodářství a na svá bedra uložit závažné povinnosti, s nimiž se alespoň na čas seznamovali právě o podzimních hodech, kdy jim podle dávných rodových zvyků bylo na celé tři dny svěřeno „právo“ nad celou obcí. O dříve vymizelém obyčeji navštěvovat hroby během posvícení a následně uspořádat hostinu na počest předků se ještě v 15. století zmiňoval český kazatel a církevní reformátor Tomáš Štítný. Jelikož se v hodových obyčejích udrželo tolik archaického, můžeme důvodně předpokládat, že hody nebyly tou nejvýznamnější událostí obecní pospolitosti pouze v časech relativně nedávných, ale i v dobách starých Slovanů, kdy se jejich obřadně-společenské dějství začínalo formovat na základech, které ovšem vybudovaly evropské národy ještě v dobách své prvotní jednoty.

Po oslavách podzimní rovnodennosti se dny začínají stále více prodlužovat a rána jsou den ode dne chladnější. Zima se nezadržitelně blíží a viditelné změny v přírodě odehrávající se na přelomu října a listopadu přivádí koloběh kalendářních svátků našich předků k další plejádě obřadních dnů, které stály na samém počátku nejmrazivější části celého roku.

Prvním významným mezníkem tohoto období byl Mokošin podzimní svátek. Babí léto skončilo a podzim se přehoupl do své druhé polovice. Matka Země zosobněná dobrotivou bohyní Mokoší vydala ze svého lůna vše, o co jí zjara rolníci žádali. Nadešel čas, aby si odpočinula a lidé se jí tedy ještě naposledy přišli uklonit a zároveň poděkovat za dary léta, které jim zajistily obživu po celou dlouhou zimu až do jarních dnů následujícího roku. Mokoš však není pouhou zemskou bohyní, je také nebeskou přadlenou, vládkyní nad lidským osudem a ochránkyní posvátné nitě života všeho a všech, kteří jsou na tomto světě. Proto se během této sváteční příležitosti pravděpodobně také věštilo. Dívky, obvykle v počtu tří, po setmění rozčesávaly koudel, rozpřádaly zašmodrchané nitě a pomocí nich se snažily předpovědět věci budoucí. Do poháru se „zaříkanou“ vodou vkládaly destičky, karetky s nitěmi, a pozorovaly, jakým způsobem nitky ve vodě slehly. Zatímco se v české a moravské tradici dochovalo jen několik střípků z jinak pestré a mnohostranné mozaiky, která nám vypráví dávný příběh o této zemské bohyni, v krajích pravoslavných slovanských národů si venkované 28. října  připomínali svátek veliké mučednice Paraskevy přezdívané „Pjatnica“ poněkud svérázným způsobem. Svatá Paraskeva evidentně převzala některé z funkcí ústřední ženské bohyně slovanského panteonu z dob reforem knížete Vladimíra – Mokoše. Tato světice byla známá jako patronka země, vody a vláhy, ale byla rovněž ochránkyní manželství, mateřství a ženských prací, zejména předení a tkaní. V tento den se dodržovaly určité pracovní zákazy a přes noc jí na stole ženy ponechávaly chléb se solí, med a kaši.

Dušičky: Nedlouho poté, co se Mokoš uložila k dlouhému spánku, přišel čas poprvé přivítat zimu. Čarovná noc z 31. října na 1. listopadu, kdy Svarog s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou božstev zimní polovice roku, patřila nejen Velesovi a Moraně, ale také duším předků, dobrým i zlým. Brány Návu zůstaly až do prvního kohoutího zakokrhání rozevřeny dokořán. Nadešel čas vhodný k čarování a věštbám. Vzpomínkové obyčeje probíhaly počátkem listopadu takřka po celé Evropě. Staří Keltové např. slavili v předvečer 1. listopadu Samain – mezník léta a zimy, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se na čas vrací ke svým živým příbuzným. K příležitosti Svátku Všech svatých a Dušiček bylo zvykem ponechávat přes noc na stole pokrmy zemřelým také v českém a moravském lidovém prostředí. Peklo se speciální obřadní pečivo, tzv. kosti a dušičky, lidé zdobili hroby a místy se koledovalo. V pravoslavném kalendáři je 1. listopad zasvěcen svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi. V ruském lidovém prostředí však tento den vešel ve známost jako „Kuzminky“ – podzimní vzpomínky na zesnulé, které probíhaly vždy v sobotu předcházející tomuto svátku. „Kuzminky“ stály na prahu dvou ročních období a ruský rolník je vnímal jako poslední den podzimu a počátek zimy. Světci Kosma a Damián vystupovali jako ochránci domácího krbu a patroni kovářů. Lidé je považovali za bratry – božské kováře a drakobijce, tvůrce prvního železného pluhu. Velmi často se slévají do jedné osobnosti „Kuzmy-Demjana“, což např. B. A. Rybakov považoval za pozůstatky kultu jediného božstva – nebeského kováře a pokořitele prvotního chaosu Svaroga.

Poslední říjnová noc skončila, lidé navštěvovali hroby svých zesnulých příbuzných a přinášeli jim drobné dary. Podzimní Dědy zřejmě trvaly několik dní, pravděpodobně sedm. Byl to týden vzpomínek na zesnulé, období tryzny a dalších obřadů zasvěcených předkům. Předtím, než se duše rodičů a prarodičů odebraly zpět do ráje, jejich děti se s nimi snažily dostatečně uctivě rozloučit. O průběhu Dušiček u nás jsme se již zmínili, podíváme se tedy ke Slovanům z východní části Evropy. Na sobotu před svátkem velikého mučedníka Dimitrije Soluňského (26. října) připadá v pravoslavném prostředí tzv. Dmitrijevská sobota zasvěcená vzpomínkám na zesnulé rodiče. Šlo o svátky rodinné, a tak slavnostní nádech měla především domácí tryzna. K večeři hospodář zval duše předků, pro které přes noc ponechávali na připraveném talíři část pokrmů. Když se brány Návu opět uzavřely, osady ztichly a nad krajem rozprostřela svůj tajemný závoj blížící se zima, kterou rušily již jen veselé svátky pastýřů zasvěcené nejen poslednímu výhonu dobytka před jeho zimním ustájením, ale také posledním záchvěvům podzimu. V těchto dnech se zabíjela drůbež. Zatímco ruské hospodyně připravovaly na „Kuzminky“ slepice, v českých zemích se na svátek svatého Martina (11. 11.) obřadně zabíjela husa, z jejíchž kostí lidé předpovídali, jaká bude zima. Peklo se také obřadní pečivo svým tvarem připomínající rohy dobytka. Obdobné svátky však známe i z dalších částí Evropy. Jde vlastně o podzimní paralelu jarního svátku pastýřů spojeného s prvním výhonem skotu.

Příchod zimy: Když skončily podzimní svátky pastýřů, čas přivítat zimu podruhé byl na dosah. Který den či dny přicházela Morana do světa lidí v dobách starých Slovanů nelze prozatím spolehlivě určit, jisté však je, že se tyto dny odrazily v lidových tradicích jednotlivých slovanských národů. V českém prostředí přijíždí bíle oděná zima o svátku svaté Kateřiny (25. 11.), své moci se však definitivně chopí až v den svátku svaté Barbory (4. 12.), což stvrdí ještě na svatou Lucii (13. 12.). Také ve východoslovanském prostředí o sobě nechává zimní vládkyně slyšet hned několikrát. Skutečná zima přicházela o svátku ctihodné Matróny Cařihradské (9. 11.), která byla v národním prostředí známá spíše jako „Matrjona Zimnjaja. Vlády se však ujala až na svátek Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice (21. 11.). V lidových představách se projížděla oděná do bílého kožíšku na saních a svým ledovým dechem malovala divotvorné obrazce na okenicích stavení. Zimou zosobněnou různými bíle oděnými ženskými postavami se hemží rovněž česká a moravská obchůzková tradice mezi 4. a 13. prosincem (sv. Barbora, smrtka v mikulášských průvodech, Matička, sv. Lucie).

Příchod Velesa: Je pozoruhodné, že pouze v jediné významnější obchůzce první poloviny adventu není hlavní maskovanou obchůzkou postava ženská. Na mysli máme předvečer dodnes oblíbeného svátku svatého Mikuláše (6. 12.). Dříve se to ovšem v mikulášských průvodech tajemnými bytostmi jen hemžilo. Samotného světce doprovázeli kromě různých maškar a čertů také koně a hrůzu budící smrtky. Není divu, že tyto strašlivé bytosti pod vlivem města nakonec, až na některé regiony, vytlačili milí andělíčci. Pro zajímavost, ani čerti nepatřili k původnímu obsazení mikulášského doprovodu. Namísto nich se totiž o dlouhých zimních večerech krajinou potulovali „medvědi“ a přicházející „dědové“, stejně tak, jako tomu bylo i v období masopustu. Zbývá nám tedy odhalit pouze identitu světce z maloasijské Myry. Spojitost se zimním obdobím, koledními průvody, ale také maskou medvěda, která je od adventu až do konce masopustu doprovázela, napovídá, že se jednalo o jedno z nejvšestrannějších a nejoblíbenějších božstev celého slovanského panteonu – Velesa. Veles přichází počátkem zimy k lidem proto, aby je ochraňoval před nástrahami Morany a pomohl jim přečkat toto nehostinné období až do jara. Na druhou stranu i on sám v podstatě symbolizuje všudypřítomný mráz. U východních Slovanů o obchůzkách v den svátku svatého Nikolaje zprávy chybí, nicméně ruští venkované si tohoto světce představovali jako dobrotivého starce s šedým vousem, který obcházel krajem a odháněl vše zlé, co by mohlo člověku během nejdelších nocí v roce uškodit. Na jeho počest se zde celý týden slavila tzv. „Nikoľščina“, svátek starců a prvorozených synů. K hlavám rodin se na svátky sjížděli všechny děti a příbuzenstvo, a přestože vrcholilo období „Filipovského půstu“, v žádné z domácností nechybělo speciálně připravené pivo, med a pirohy.

Kračún je nejdelší nocí celého roku, kdy za třeskutých mrazů obrazně končí život skomírajícího slunce a tím i celý roční koloběh. Hned na druhý den se však sluneční božstvo zrodí nanovo a věčné Svarogovo kolo se začíná točit opět kupředu. Svátek se slavil buď v předvečer zimního slunovratu, nebo až v termínu současného Štědrého dne (24. 12.) Předvečer svátku narození Ježíše Krista je v českém prostředí známý jako Štědrý večer (24. 12.). Jde o jeden z nejsvátečnějších, nejtajemnějších a zároveň nejkratších zimních dnů doslova naplněných dávnými obyčeji a zvyklostmi, které se v tradici českého a moravského lidu udržely s menšími obměnami až do relativně nedávné doby. Ještě před setměním hospodyně přichystala slavnostně prostřený stůl, na němž nechyběl česnek, chléb, sůl, sláma, červená jablíčka, ořechy, ale také množství pokrmů, jejichž přítomnost měla zaručit blahobyt celému hospodářství. Večeře mohla začít až poté, co se na nebi objevila první hvězda. Před zahájením slavnostní hostiny ve východoslovanském prostředí vzal hospodář do rukou hrnec s kaší, která dříve patřila k tradičním chodům také u nás, a třikrát s ním obešel jizbu. Než se s kaší vrátil ke stolu, rozevřel do široka dveře a několik lžic vyhodil na dvůr, přičemž prosil mráz, aby z jara neškodil polím.

Co od večeře zůstalo, nechávali přes noc na stole pro „chudé pocestné“, zbytky pokrmů rovněž přinášeli ohni, vodě, větrům i zemi. Večer přál věštbám a čarování, otevíraly se brány podsvětí a světem poletovaly duše předků i démonické bytosti. K významným rodinným obřadům patřilo v některých částech slovanského světa symbolické schovávání za pirohy obdobné středověkým věštbám z polabské Arkóny. Snad nejznámější obyčej této noci pochází z jihoevropských a některých západoevropských krajů. Jde o pálení badnjaka, které je dobře doložené i mezi jižními Slovany. Obřadně podťatý dubový kmen přinesený do domu hoří v plamenech posvátného ohně po celé svátky. Badnjaku jsou přineseny dary a točí se kolem něj veškerá ústřední obřadní dějství Vánoc. Jiskry mají věštebnou moc, uhlíky z něj jsou naděleny čarovnou mocí a dokonce i způsob, jakým je přenesen přes práh jizby má svá pravidla. Mezi západními a východními Slovany sice tento prastarý obřad přímo doložený nemáme, redukcí tohoto rituálu však může být např. ukrajinský obřad „kolodka“, vláčení klády v Pobaltí a v prvé řadě přinášení polen hospodářem do domu na svátek Narození Páně v Bělorusku. Je tedy dost dobře možné, že pálení vánočního polena znali v dávných dobách i předkové Čechů a Moravanů.

Koleda je jedním z nejposvátnějších dnů v roce a stejně jako Kračún, který jí předchází, navazuje na dávné obyčeje probíhající v časech zimního slunovratu. Je to čas lásky a radosti, okamžik kdy na svět přichází nové Slunce – Chors.   Jde však rovněž o svátek zasvěcený Rodu a Rožanicím, Svarogovi i Velesovi. Koleda se nese ve znamení magické obrody, znovuzrození nebeského i pozemského ohně. Po celou nejdelší noc roku v dávných dobách na kopcích šlehaly posvátné plameny usnadňující rodícímu se Slunci příchod na svět. K neodmyslitelným obřadům patří především obchůzky koledníků se škraboškami, ale také příprava novoročního obřadního pečiva, které se kraj od kraje liší tvarem i pojmenováním (např. bulharský „Bogač“ zdobený solární a agrární symbolikou či naše známá „vánočka“, snad symbol obilného klasu budoucí úrody).

Zimní Velesovy svátky: Koleda je vrcholným vítáním zimy a stojí rovněž na počátku dvanácti posvátných dní, které zároveň symbolizují dvanáct měsíců kalendářního roku. Po celých těchto dvanáct dní zůstává znovuzrozené Slunce ještě natolik slabé, že nedokáže rozehnat síly temnoty, a tak se na čas vše jakoby navrací do dob prvotního chaosu. Brány podsvětí zůstávají doširoka otevřené, domy obchází obřadní průvody koledníků v rozmanitých maskách, po večerech se věští a lidé s úctou vzpomínají na své předky. Období vánočních svátků je jedním z nejdůležitějších obřadních příležitostí národního i církevního kalendáře a je pro něj charakteristická vysoká koncentrace obřadů, magických úkonů, obyčejů, zákazů, pověr i pranostik. Každý z těchto dní (a především večerů) se v jednotlivých národních tradicích vyznačoval určitými zvláštnostmi a specifickými obřady. K těm nejvýznamnějším dějstvím patřilo zejména obsypávání hospodáře a jeho rodiny zrny, čili „Ovseň“, během ruské novoroční kolední obchůzky, zajímavé jsou ovšem také „babské svátky“ známé v různých podobách západním, východním i jižním Slovanům, úcta ke koním, ale také dny spojené s obřadním pitím známé z celoevropského kulturního okruhu. Celé období svátků bylo v prvé řadě zasvěceno Velesovi a duším předků, určité obřady se však konaly i na počest dalších božstev, o nichž jsme se však již zmínili v části věnované koledě.

Konec zimních Velesových svátků: Křesťanské církve si 6. ledna připomínají křest Ježíše Krista ve vodách Jordánu čili Zjevení Páně. Tento svátek uzavírající celý dvanáctidenní komplex vánočního období je v české tradici znám jako Tři králové. Hlavní událostí dne bylo svěcení vody v kostelech, ovšem venkované věřili i v čarovnou moc vod ve volné přírodě. Předvečer svátku Tří králů byl osudovým a přelomovým okamžikem celého vánočního cyklu. Sílila moc škodlivých sil a nadpřirozených bytostí, před nimiž se lidé chránili všemožnými prostředky. Tím nejznámějším bylo vykuřování a vykrápění celé usedlosti, ale také popisování veřejí dveří a okenic tajemnými ochrannými symboly, které později zaměnily iniciály K + M + B. S ranním rozbřeskem se však brány podsvětí s konečnou platností uzavřely a svět se navrátil zpět do zaběhnutých kolejí. I přesto však do zemských vod padaly jiskry nebeského Svarogova ohně, které ji nadělovaly kouzelnou mocí. Lidé věřili, že pramenitá voda vytékající z hlubin země očištěná paprsky ranního slunce dokáže nejen ochránit člověka od všeho zlého, má zároveň i čarovné schopnosti a toho, který se v ní omyje, uzdraví od všemožných neduhů.

Svátky znovuzrozeného slunce stojící na samém konci a zároveň i na samém počátku ročního koloběhu skončily. Nad zasněženou krajinou stále vládla Morana, která svými stříbrnými zvonečky nechávala čas plynout, jakoby se ponořil do tichého zimního snu. Lidé se proto scházeli v teple a bezpečí svých domovů, kde za svitu loučí a za zvuku vřetene stařenky i starci předávali z pokolení na pokolení prastaré příběhy naplněné nejen osudy bohů a bájných hrdinů, ale také strašidelnými bytostmi a úsměvnými šibaly. Tak běžel čas, doba i zvyky se pozvolna měnily, dávné příběhy však zůstávaly a nakonec po staletích došly i do našich dní, byť v pozměněné podobě. Mnohé se navždy ztratilo, o mnohém nevíme a mnohé nebylo doposud objasněno, jedno je však jisté. Stojíme možná na počátku pochopení ročního koloběhu obyčejů a slavností našich předků, počátek je však zároveň i koncem. Vše se prolíná, tak jako i nekonečný pohyb kola Svarogova. Záleží jen na nás, budeme-li mu pozorně naslouchat, abychom dokázali postřehnout tenounký hlas vycházející z hlubin věků, který nás svou vábivou silou muže přivést na správnou cestu a pomoci nám opět obejmout ztracené dědictví našich předků.