Jdi na obsah Jdi na menu
 


Civilizace. Říše. Zaniklé a zapadlé časem dějin.

Přehled kultur a industrií Paleolitu


 

  • Oldovan

  • Staropaleolitické industrie bez pěstních klínů

    • Clactonien

    • Valounové industrie - někdy také Heidelbergien

  • Staropaleolitické industrie s pěstními klíny

    • Abbevillien

    • Acheuléen

  • Středopaleolitické kutury

    • Moustérien

      • Amudién

      • Bohunicien

      • Charentien

    • Jabrudien

    • Taubachien

    • Micoquien

    • Hummalien

    • Tayacien

  • Mladopaleolitické kultury

    • Solutréen

    • Aurignacien

      • Spitsynská kultura

    • Chatelperronien

    • Ulluzzien

      • Bachokirien

    • Gravettien

    • Kultury s listovitými hroty

      • Jerzmanowicien

      • Linconbien

      • Ranisien

      • Streleckaja-Sungir

      • Szeletien

        • Bábonyien

      • Bohunicien

    • Magdalenien

    • Gorodtsovien

    • Kultury typu Brinzeni

      • Lippská kultura

    • Kebaran

    • Pozdněpaleolitické kultury

      • Azilien

      • Tarnowien - u nás Tišnovien

      • Hamburgien

      • Skupina s obloukovitými nožíky

      • Skupiny s hroty se stopkou

        • Epimagdalénien

        • Ahrensburgien

        • Brommien

        • Swiderien

        • Witowien

      • Natufién

    •  

      Pozdněpaleolitické kultury


       

       

      Azilien

      Azilien je evropská pozdněpaleolitická archeologická kultura, pojmenovaná dle francouzské lokality Mas d´Azil (Ariège).

      Tato kultura datovaná přibližně do let 12 000 až 9 500 BP, byla rozšířena na území severního Španělska, Francie a zasahovala až do Švýcarska.

      Industrie azilienu navazuje na magdalénské tradice, přizpůsobené podmínkám konce posledního glaciálu. Typickým tvarem kamenné štípané industrie je širší tzv. azilský hrot s otupeným vyklenutým bokem. V kostěné a parohové industrii vynikají především azilské harpuny.

       

      Tišnovien

      Tišnovien bylo období pozdního paleolitu (před 11300–10000 lety), které dostalo své jméno podle naleziště u Tišnova na jižní Moravě. Termín Tišnovien zavedl v roce 1994 významný český archeolog prof. Jiří Svoboda. Geologicky se jedná o přechod z pozdního pleistocénu k holocénu.

      Nejvýznamnějším objevem v této lokalitě byly čtyři zahloubené objekty na ploše 45 až 35 metrů, jejichž ohraničení se rýsovalo mezi okolní vápencovou sutí. V objektech se našlo asi 2,5 tisíce naštípaných pazourků. Tento nález patří mezi zásadní evropské objevy. Výzkum zde prováděl v letech 1966-1967 archeolog Oldřich Kos.

      V dobách kdy na Moravě žili lovci a sběrači, tu bylo jen několik stovek až tisíc lidí, především díky nepříznivému klimatu. To se změnilo v nadcházejících tisíciletích, kdy se rozšířilo zemědělství, čímž se od základů změnil způsob života lidí. Lovci se často přesouvali za zvěří na velké vzdálenosti. Tišnovská lokalita byla strategickým místem, navazujícím na komunikační trasy. Bylo zde nalezeno velké množství různých druhů kamenů, pocházejících ze vzdálenosti až několika set kilometrů.

       

      Epimagdalénien

      Epimagdálenien je mladopaleolitická kultura, která navazuje na Magdalénien. Industrie se vyznačuje množstvím malých čepelí s otupeným bokem a kratších škrabadel.

       

      Ahrensburgien

      Ahrensburgien je kulturní celek v Německu, jehož název je odvozen od Ahrensburgu. Byl součástí technokomplexu nacházejícím se v severoevropských nížinách v 9. - 7. tis. před. n. l.

      Nositeli ahrensburgienu byli lovci sobů, kteří žili většinou v stanových příbytcích. Na sídlištích se nacházejí avšak i mírně zahloubené chaty.

      Hlavním znakem štípané industrie jsou hroty s řapíkem. Při lovu se nejčastěji používal oštěp a luk.

       

      Natúfien 

      Natúfien je archeologická kultura, která existovala v pozdním paleolitu na východním pobřeží Středozemního moře. Je pojmenována podle naleziště Vádí an-Natúf v Izraeli, kde roku 1928 nalezla Dorothy Garrodová první pozůstatky osídlení. Podle radiokarbonové metody archeologové kladou vznik této kultury do 13. tisíciletí př. n. l. a zánik do 10. tisíciletí př. n. l.

      Natúfienu předcházel kebaran. V té době bylo klima v oblasti vlhčí než dnes a krajinu pokrývaly dubové lesy. Lidé náležející k natúfienské kultuře byli lovci a sběrači, důležitou složkou jejich potravy byla zrna divokého obilí, které drtili pomocí mlýnských kamenů. Lovnou zvěří byla gazela, pratur, jelen a další, věnovali se také rybolovu pomocí sítí. Užívali nástroje vyrobené mikrolitickou technikou. Byli první známou lidskou společností, která budovala stálá sídliště. Vesnice měly až sto padesát obyvatel, domy byly částečně zahloubeny v zemi a nadzemní část byla postavena ze dřeva. O existenci sýpek na obilí svědčí četné pozůstatky myší. V pozdní fázi natúfienu nastalo chladnější a sušší podnebí, což ztížilo sběr rostlin pro obživu. Lidé museli začít vybírat vhodné druhy a zasévat je na připravené pozemky, což vedlo ke vzniku zemědělství. Nález psí kostry v Ajn Mallaha je dokladem, že v tomto období už došlo k domestikaci psů. Podle používání obsidiánu, který se vyskytuje nejblíže v oblasti Anatolie, už tehdy existoval pokročilý dálkový obchod.

      O rozvinuté duchovní kultuře a složitých náboženských představách natufiánců svědčí existence stálých hřbitovů i objev hrobu kněžky, v němž byly roku 2008 nalezeny želví krunýře i kosti zvířat. Zachovala se také řada pozoruhodných artefaktů, jako jsou milenci z Ain Sakhri. Alexander Militarev soudí, že natufiánci hovořili řečí náležející mezi afroasijské jazyky a jsou tak přímými předky současného obyvatelstva Levanty.

    • Více zde: https://www.mystika.info/news/pozdnepaleoliticke-kultury/

       

      Bohunicien


       

       

      Bohunicien je kamenná štípaná industrie mladého paleolitu, jejíž nositelé se pohybovali na území jižní Moravy někdy před 40 000 až 35 000 lety. O identitu představitelů se vedou spory, jelikož dosud nebyly nalezeny žádné lidské kosti, snad se jednalo o Homo sapiens neanderthalensis. Industrie je rozšířena jen v brněnské kotlině (s výjimkou Dolních Kounic a Lhánic u Moravského Krumlova), protože technika zpracování se vázala na jurské rohovce ze Stránské skály.

      Starší fáze bohunicienu, která pravděpodobně vycházela z moustérienu, probíhala ještě v doznívajícím středním paleolitu na sklonku prvního plenignlaciálu poslední doby ledové. Mladší fáze se již plně řadila do mladého paleolitu a byla současná szeletienu.

      Mezi nejvýznamnější lokality patří Červený kopec v Brně-Bohunicích, kde Karel Valoch poprvé prozkoumal dílnu s charakteristickou kamennou industrií.

      Typickou je pro bohunicien vyspělá levalloiská technika, kdy z dvoupodstavových jader byly sbíjeny čepelovité tvary - hlavně typické trojúhelníkové hroty. Nejčastěji nalézanou industrií jsou hroty, škrabadla, čepele, rydla a vrtáky.



      Více zde: https://www.mystika.info/news/bohunicien/

      První Evropané lovili na Moravě


       

      Nová analýza kostí pračlověka z Mladečských jeskyní ukázala, že základy moderního evropanství byly položeny právě v našich končinách. Nejnovější výzkumy potvrdily, že první dnešní Evropané žili na Moravě.
      Nová datace znamená zásadní vyřešení dvou záhad. Jednak vnáší světlo do data osídlení Evropy pralidmi, kteří by byli biologicky shodní s dnešními lidmi, jednak upřesňuje příčiny náhlého vymizení neandrtálců, kteří Evropu obývali předtím.

      Nález v Mladečských jeskyních
      Mladeč je obec v Olomouckém kraji, která leží asi čtyři kilometry západně od městečka Litovel na východním okraji Bouzovské vrchoviny, tedy blízko chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Mladečské jeskyně jsou trojúrovňový labyrint chodeb a dómů v hustě zalesněném krasovém kopci Třesín nedaleko obce. Tyto vápence pocházejí z prvohorního devonu, tj. z doby asi před 400 milióny lety.
      Jeskyně byly objeveny v první polovině 19. století a dnes jsou z velké části zpřístupněné veřejnosti. V jeskyních bylo nalezeno velké množství kostí pravěkých zvířat a kostí pralidí, spolu se stopami jejich dávné činnosti - ohniště, kamenné nástroje. Lidské fosílie tu byly nalezeny od roku 1881. Bohužel, v té době nebyl prováděn systematický výzkum ani odborné vykopávky. Lidské kosti byly nalezeny smíchané mezi kostmi zvířecími, a navíc tu pracovalo několik navzájem nespolupracujících badatelů.
      Zrekonstruovat nálezový kontext proto nebylo pro současné vědce vůbec lehké. Nejdůkladněji to pro odborný časopis Journal of Human Evolution v roce 2000 provedl Jiří Svoboda z Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně. Lidské fosílie skončily v Muzeu přírodní historie ve Vídni. Dohromady představují jeden z největších souborů kostí ranného pravěkého Homo sapiens. Kosti patřily asi desítce mužů, žen a dětí.

      Lidé a neandrtálci
      Od dvacátých let minulého století bylo zřejmé, že kosti patřily velmi ranným příslušníkům našeho druhu, kteří se kdy pohybovali na evropském území. Určitě byli průkopníky aurignaciénu (orientačně před 30 tisíci lety). Vědce však zpočátku mýlily "primitivní" znaky na kostech některých jedinců, zejména na lebkách a zubech. Proto se dlouho uvažovalo, že se nově příchozí lidé stýkali - a to v nejužším významu tohoto slova :-) - se starší neandrtálskou populací na Moravě. V takovém případě by šlo o kontinuálně pokračující tamní pravěké osídlení.
      Postupně však mezi vědci převážil názor, že výše uvedené znaky jsou plně v rozpětí pravěkých Homo sapiens a odpovídají očekávané - v porovnání s dnešní lidskou populací - větší robustnosti koster.
      Diskusi v tomto bodě uzavřely vloni dva články v časopise Plos Biolog. První z nich napsal David Serre a jeho kolegové z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropológii v Lipsku. Na základě vzorků mitochondriální DNA pravěkých moderních lidí, včetně mladečských, dokázal, že jejich genetický základ se nepřekrývá s genetickým základem neandertálců. Druhý článek, jehož autory jsou Mathias Currat a Laurent Excoffier z Bernské univerzity ve Švýcarsku, dospěl k závěru, že

      Magdalénien


       

       

      Magdalenién je archeologická kultura zaujímající svrchní (pozdní) část mladého paleolitu (přibližně 17 až 11 tisíc let BP). Jedná se o poslední velkou civilizaci období paleolitu. Je pojmenován dle eponymní lokality la Madeleine v Dordogne ve Francii.

       

      Eponymní lokalita byla kopána v 60. letech 19. století francouzským paleontologem Édouardem Lartetem. Lartet na základě paleontologických nálezů rozdělil paleolit na 4 období (kdy první je nejmladší a čtvrté nejstarší), přičemž magdalénien v jeho rozdělení znamená druhou nejmladší fázi zvanou „doba sobů“ (popř. „období lovců sobů“).

      Na Lartetovu práci navázal geolog a paleontolog Louis Laurent Gabriel de Mortillet, který přejal soudobou geologickou praxi nazývat období dle typických lokalit. Mortillet rozdělil Lartetovo období sobů na dvě samostatná období — starší solutréen (dle lokality La Roche de Solutrée) a mladší magdalénien.

      Na počátku 20. století vydělil francouzský římskokatolický kněz a významný paleolitik Henri Breuil šest fází magdaleniénu, a to na základě typologie kamenné štípané industrie.

      Magdalénien je dokumentován ve Španělsku v Kantábrii, v oblasti Pyrenejí, ve Francii, s výjimkou Provence a Normandie, v zemích Beneluxu, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Polsku, snad i v severovýchodním Slovensku. Do Čech se dostával pravděpodobně ze západu či severozápadu, na Moravu, která tvoří východní hranici jeho rozšíření, pak od jihu z oblasti Podunají. Obecně se pak zvažuje původ našeho magdalénienu v západoevropském (francouzském) prostředí.

       

      Tato kultura se vyskytovala na konci posledního (würmského) glaciálu, kdy se po odeznění posledního ledovcového maxima klima (LGM) mírně oteplovalo a zvlhčovalo. Změny klimatu měly za následek náhlé teplotní výkyvy, známé jako Dansgaard-Oeschgerův jev. Klima pozdního glaciálu bylo dále poznamenáno střídáním chladnějších období stadiálů (Dryas I a Dryas II) a teplejších interstadiálů (Bölling, Alleröd). Po posledním ledovcovém maximu došlo k ústupu ledovce na sever, což způsobilo nejen rozšiřování životních prostor, ale také posun nástupu ročních období a prodloužení vegetačních období. Významným faktorem bylo tzv. mesoklima (něm.), tedy regionální či lokální klima.

      V teplejších obdobích převládala světlá tajga (borovice lesní, bříza), v chladnějších obdobích pak spíše stepi. Obecně měla krajina mozaikovitý charakter, ve kterém se střídaly různé ekosystémy.

      Mamut srstnatý se v tomto období stále ještě vyskytoval, byl však již na ústupu. Častý byl výskyt

      soba polárního, který byl také nejhojněji loveným druhem. Loven byl i kůň (jeho pozůstatky jsou časté zejména na otevřených sídlištích) či jelen lesní. Z menších savců pak mezi lovené druhy patřil například zajíc bělák či liška polární. K dalším (neloveným) druhům patřil nosorožec srstnatý, medvěd jeskynní a již méně častý šavlozubý tygr.

      Na konci magdaleniénu docházelo k rozšiřování lesních ploch na úkor stepi či tundry. Podle starších teorií přeměna krajiny pravděpodobně způsobila vyhynutí velkých savců, kteří takto přišli o svůj zdroj obživy. Nověji se však zvažuje, že vyhynutí některých druhů nemůžeme přičítat (pouze) klimatickým změnám, ale zejména činnosti člověka, přičemž klimatické změny celý proces jen urychlily. V každém případě však změny v životním prostředí magdalénských lovců vyvolaly i změny kulturní — magdalenién byl vystřídán kulturami pozdního paleolitu.

       

      Množství magdalénských hrobů je známo z území Francie (jedná se o samostatné hroby, pohřebiště se nevyskytují). Patří sem například významný hrob z L'Abri du Cap Blanc (Převis Cap Blanc), kopaný roku 1911 Louisem Capitanem a Denisem Peyronym. Pohřeb mladé dívky obložený kameny byl uložen v blízkosti magdalénského skalního umění (konkrétně před velkým basreliéfem koně), se kterým má přímou, pravděpodobně rituální, souvislost. Další pohřeb pod skalním převisem je znám z Laugerie-Basse (Dordogne). Zde byl lidský skelet pohřben ve skrčené poloze na boku a obklopen množstvím provrtaných lastur (středozemního původu). Pohřeb kopaný koncem 19. století byl uložen mezi velkými kamennými bloky.

      Z německé lokality Bonn-Oberkassel je znám hrob asi 50letého muže a mladé, přibližně 20 až 25leté ženy a psa. Jedná se o jeden z nejstarších dokladů domestikace psa (resp. domestikace vlka).

      V polské jeskyni Maszycka, zkoumané roku 1883 Godfrydem Ossowskim, byly nalezeny pozůstatky nejméně 16 jedinců. Kosti na sobě nesly znaky řezání a tříštění, které jsou spojovány s antropofágií, tedy kanibalismem.

      Z českého a moravského prostředí magdalénské hroby jako takové známy nejsou. V Koněpruských jeskyních byla odkryta lidská lebka a několik dalších (sporných) zlomků lebek je známo z moravských lokalit.

       

      V magdaleniénu byly osídleny zejména jeskyně a skalní převisy, avšak známe i otevřená sídliště (v blízkosti řek či jeskyní). Intenzivně byly tedy osidlovány zejména krasové oblasti. U nás můžeme uvést například poměrně husté osídlení Moravského krasu. Četná malá sídliště jsou považována za krátkodobá letní tábořiště. Některá sídliště byla snad i funkčně specializovaná, objevují se dílenské zóny.


      Česko

      Ke zkoumaným magdalénským sídlištím na našem území patří česká lokalita Hostim u Berouna. Na tomto sídlišti byly odkryty zbytky obydlí (viz níže), dále byl nalezen rozsáhlý soubor štípené industrie (přes 16 000 kusů), nalezeny byly i pozůstatky červeného hematitového barviva a velký počet břidlicových destiček s rytinami koní a sobů.

    • Asi nejvýznamnější magdalénské sídliště bylo odkryto v jeskyni Pekárna v jižní části Moravského krasu, kde bylo magdalénské osídlení zjištěno na třech místech. Bylo zde odkryto několik ohnišť, množství kamenné štípané i kostěné a parohové industrie (harpuny, jehly, tzv. náčelnické hole). Asi nejvýznamnější jsou nálezy mobilního umění — silně stylizované kostěné ženské figurky a zejména rytiny na koňských žebrech se scénickými vyobrazeními souboje bizonů a pasoucích se koní.

      Magdalénská obydlí byla menší, lehčí, kruhové konstrukce, ačkoliv se vyskytují i pozůstatky příbytků větších rozměrů. Známá je německá lokalita Gönnersdorf, kde byly odkryty pozůstatky po třech větších (zhruba 6–8 metrů) a čtyřech menších stavbách (o průměru zhruba 2,5 metru). Jedna z větších staveb byla vymezena dlažbou z břidlicových desek a valounů. Uprostřed stavby byla jáma po větším — středovém — kůlu, obklopená menšími kůlovými jamkami v odstupu 1,2 metru. Vedle jámy po středovém kůlu bylo odkryto ohniště vyplněné a obložené valouny, které sloužily pro kumulaci tepla. Někteří archeologové spatřují podobnost této konstrukce s mongolskými jurtami.

      V Čechách byly pravděpodobně zachyceny pozůstatky magdalénského obydlí na již zmíněné lokalitě Hostim u Berouna. Na otevřeném sídlišti o rozsahu asi 250 m2 byla zjištěna okrouhlá koncentrace desek z diabasového tufu, která měla vnější průměr 7 m a vnitřní průměr něco přes 4 metry. Předpokládá se, že desky vymezující obydlí sloužily k zatížení konstrukčních prvků přístřešku. V prostoru obydlí byly nalezeny také stopy ohniště.


       

      Megalitická kultura


       

       

      Jako megalitická kultura se nepřesně označuje řada vzájemně nesouvisejících kultur z období pozdního neolitu, eneolitu a doby bronzové, jejichž jediným společným znakem jsou stavby z převážně velikých kamenných kvádrů a bloků (megality, resp. megalitické stavby). Název pochází z řeckého mega (velký) a lithos (kámen).


      Jako megalitická kultura se nepřesně označuje řada vzájemně nesouvisejících kultur z období pozdního neolitu, eneolitu a doby bronzové, jejichž jediným společným znakem jsou stavby z převážně velikých kamenných kvádrů a bloků (megality, resp. megalitické stavby). Název pochází z řeckého mega (velký) a lithos (kámen).
      I když se stále ještě o stáří mnoha památek diskutuje, je možno pro Evropu zvolit následující hrubý časový přehled, kdy megalitické památky vznikly:

    • Palestina: 9000 – 2000 př. n. l.

    • Malta: 4000 – 2000 př. n. l.

    • Sardinie: 3000 – 600 př. n. l.

    • Korsika: 3000 – 1000 př. n. l.

    • Francie, Bretagne: 4500 – 2000 př. n. l.

    • Pyrenejský poloostrov: 4000 – 2000 př. n. l.

    • Irsko, Anglie: 3500 – 1500 př. n. l.

    • Nizozemsko, Německo, Polsko, Skandinávie: 4000 – 2000 př. n. l.

    Dnes známá naleziště památek této kultury se táhnou téměř polokruhem od Skandinávie, před Britské ostrovy, Francii, Pyrenejský poloostrov až po středomořské ostrovy (kde zahrnují i severoafrické pobřeží); další naleziště jsou v severním Německu, na Balkáně, v Palestině, Turecku. Jen málo se dosud ví o spojitosti se stavbami podobného charakteru na ostatních kontinentech.

    Britské ostrovy - Stonehenge
    Středozemí - Pozoruhodné megalitické stavby se nacházejí na Korsice, Sardinii, Sicílii a zejména na Maltě; přiřadit sem lze i do skály vytesané hroby na Baleárských ostrovech. K megalitické kultuře na Maltě se počítají zejména velké chrámy jako jsou Ħaġar Qim, Mnajdra, Ġgantija nebo Tarxien, a také fenomén podzemního posvátného hypogea v Hal Saflieni.