Jdi na obsah Jdi na menu
 


Civilizace. Říše. Zaniklé a zapadlé časem dějin 3

Stavba od nečlověka


 


 

Archeologové objevili v jižní Francii stopy první jednoduché konstrukce, kterou nemohl postavit Homo sapiens. Vznikla před 175 tisíci let v době, kdy v Evropě nežil. Její účel je neznámý a stavitelé použili materiál, který by vás dnes přišel opravdu draho.

Stavby k ochraně, vyvedení mláďat či jako přístřešek proti nevlídnému počasí si buduje celá řada zvířat. Asi by se tedy dalo předpokládat, že si je vytvářeli i naši dávní předkové či příbuzní, které dnes řadíme mezi „člověkupodobné“ (do čeledi Homonidae).

Ale zatím jsme to nemohli vědět, protože jsme neměli žádný přímý důkaz - a to i přesto, že jeden se nám skrýval přímo před očima. V roce 1990 objevil tým archeologů v jeskyni Bruniquel v jihozápadní Francii podivnou, na pohled uměle vzniklou konstrukci neznámého původu a stáří. Na místě se našly kosti, o kterých se podařilo zjistit jen tolik, že by měly být starší než 50 tisíc let (a to podle uhlíkového datování, které už je nad tuto hranici nepoužitelné). Připravovaly se další práce, ale vedoucí výzkumu na konci 90. let zemřel, a to další snahy na roky zastavilo.

Teprve před několika lety se do jeskyně odborníci vrátili, a můžeme být rádi. Jak se ukázalo, podivnou konstrukci si lze těžko vykládat jinak než jako první nalezený doklad „budovatelských“ schopností našich předků (tzv. Homo heidelbergensis), či možná blízkých příbuzných, člověka neandrtálského. Odborníci okolnosti objevu popisují v článku v nejnovějším čísle časopisu Nature.

Stavitelé ve tmě

Dílo to není na pohled nijak impozantní. Několik set metrů od ústí jeskyně spelologové objevili jakési „ohrádky“ z několika stovek nalámaných krápníků. Největší z těchto „staveb“ má tvar půlkruhu s poloměrem zhruba sedm metrů. Tvoří ji kusy krápníků o průměrné délce zhruba 30 centimetrů, které jsou spolu s menšími kousky na zpevnění poskládané do podoby malé zídky či „plůtku“. Podobně vypadají i další, menší útvary.

Krápníky, které ve stavbě byly použity, byly podle datování ulomeny zhruba před 176 tisíci let (plus minus zhruba dva tisíce let). Z té doby nemáme jediný doklad o přítomnosti moderního druhu člověka Homo sapiens v Evropě, a tak v současné době nelze dělat nic jiného než označit za pravděpodobné autory někoho jiného.

Koho přesně? „V té době určitě žil v Evropě společný předek náš a nendertálců, který se označuje jako člověk heidelbergský, nebo i archaický člověk,“ říká antropolog Václav Vančata z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Ze zhruba stejné doby jsou i doklady o přítomnosti neandrtálců, které za pravděpodobné stavitele označují autoři studie. (Podle českého antropologa je většina nálezů pozůstatků neandrtálců z pozdější doby, a navíc naznačují, že se jen postupně šířili z východního Středomoří do zbytku Evropy.)

V každém případě je francouzský objev prvním nesporným příkladem konstrukčních dovedností jiných druhů lidí. Máme zaznamenány ojedinělé případy, které lze možná vykládat jako uměle vyhloubené jámy či malé skládané zídky vytvořené snad neandrtálci, ale o jejich původu lze velmi oprávněně pochybovat. Velmi dobře se dají vykládat jako vysloveně přírodní úkazy, které vznikly jen náhodou.

Objev také přináší první spolehlivý doklad využívání jeskynních prostor v té době. Kromě ne zcela přesvědčivých otisků nohou máme z jeskyní doklady lidské činnosti pouze z doby, kdy v Evropě už byli moderní lidé. A také jen z míst, kde se vyskytoval právě (byť možná ne výlučně) druh Homo sapiens.

Velmi zajímavé je i to, že se podivný výtvor našel více než tři sta metrů od vchodu, tedy v místě, kam sluneční světlo nikdy nedojde. Bez ohně se sem člověk dostane jen obtížně (místo je ovšem dobře přístupné, stačí projít velkou jeskynní síní). A to zase s velkou pravděpodobností znamená, že se stavbu provedla dobře organizovaná skupina, která měla čas takto „ztrácet čas“ a dost dělných rukou, aby připravily vybavení a udělaly samotnou práci. Stavitelé tedy nejspíše museli žít (nebo se alespoň občas scházet) v nějakých větších společenstvích.

Zda, případně proč, v jakém množství či jak často se tito lidé v útrobách jeskyně Bruniquel scházeli, to ovšem netušíme. V blízkosti jeskyně se nenašly žádné kosterní pozůstatky, tedy s výjimkou velmi zajímavého nálezu několika malých, téměř určitě opálených malých částí zvířecích kostí (největší měří asi sedm centimetrů) v části konstrukce. Oheň zřejmě hořel na různých místech uvnitř konstrukce, a alespoň jedno z nich autoři objevu opatrně označují za opakovaně používané ohniště.

Zda šlo spíše o „domácí krb“, nebo naopak třeba místo pro zápalné oběti v jakémsi prastarém chrámu, to opravdu nevíme. Archeologové budou samozřejmě pátrat, zda v blízkosti nenajdou nějaké stopy, které by jim interpretaci usnadnily, ale úspěch je hodně nejistý. Po 175 tisících let jsou archeologické záznamy zubem času velmi pečlivě probrané.

Přesto je stále tím jasnější, že i naši předkové a příbuzní se nám podobali více, než jsme si dlouho mysleli. Jen se nám zřejmě dochovalo tak málo hmotných záznamů z dávné minulosti, že se to nedalo poznat. „Stavba“ z Bruniquelu patří mezi ty nejdůležitější a nejzajímavější důvody, proč se stala změna názoru na naše vyhynulé předky postupně nezbytnou.



Více zde: https://www.mystika.info/news/stavba-od-necloveka/

Mykény
Čas: 1600-1100 před naším letopočtem
Místo: Řecko


Na rozdíl od Kréty vzkvétaly Mykény nejen díky obchodu, ale také skrze dobyvačné války, až do okamžiku, kdy jejich říše pokryla skoro celé území dnešního Řecka. Mykénská civilizace zažila pět staletí dominance, než kolem roku 1100 před naším letopočtem zmizela. O této civilizaci hovoří několik řeckých mýtů, vystupuje v nich například legendární krále Agamemnon, který vedl řeckou armádu během trojské války. Kromě toho oplývala kulturním I ekonomickým bohatstvím zanechala po sobě mnoho artefaktů. Proč vlastně zanikla, se přesně neví: zemětřesení, invaze nebo za to mohly rolnické vzpoury.

Olmécká civilizace
Čas: 1400 před naším letopočtem.
Místo: Mexiko


V předkolumbovské Americe kdysi existovala mocná civilizace Olméků. První stopy se datují až do roku 1400 před naším letopočtem. Na místě, kde je dnes město San Lorenzo, bylo jedno ze tří hlavních center Olméků. Dalšími byl Tenochtitlan a Potrero Nuevo.
Olmékové byli mistři stavitelé. Zanechali po sobě velké monumenty a obří kamenné hlavy. Také položili základ všech středoamerických kultur, které následovaly. Předpokládá se, že Olmékové zde jako první vyvinuli systém psaní, pravděpodobně také vynalezli kompas a mezoamerický kalendář. Znali pouštění žilou, prováděli lidské oběti a vymysleli koncept čísla nula. Přesto byla tato civilizace objevena historiky až v polovině 19. století. Její zánik nejspíš nastal v důsledku klimatických změn způsobených vulkanickými erupcemi, zemětřeseními nebo snad devastujícími zemědělskými postupy.

Nabatejci
Čas: 600 před naším letopočtem
Místo: Jordánsko


Nabatejská civilizace vzkvétala v jižním Jordánsku, kanaánském regionu a severní Arábii od 6. století před naším letopočtem. Lidé semitského původu postavili například dech beroucí město Petra vytesané do pískovcových skal Jordánských hor. Víme také o jejich důmyslné hydraulice a o složitém systému hrází, kanálů a nádrží, který jim umožnil věnovat se v pouštní oblasti zemědělství.

Nicméně tato kultura po sobě nezanechala žádný písmenný záznam, a tak o ní nevíme nic bližšího. Je však jasné, že díky své geografické poloze nebývale prosperovala, protože se jí povedlo vytvořit síť pro obchod se slonovinou, hedvábím, kořením, drahými kovy a kameny, kadidlem, cukrem, parfémy a léky. Nabatejští, na rozdíl od jiných civilizací té doby, neznali otroctví a každý obyvatel přispíval k plnění úkolů rovným dílem. Během 4. století před naším letopočtem opustili Nabatejci město Petra a nikdo neví proč. Archeologické nálezy ukazují, že jejich odchod nebyl spěšný, což naznačuje, že neprchali před žádnými agresory. Předpokládá se, že odešli na sever za lepšími ekonomickými příležitostmi.

Aksúmské království
Čas: 100 našeho letopočtu
Místo: Etiopie


Aksúmské království začalo vznikat v prvním století našeho letopočtu v oblasti, kde nyní leží Etiopie. Legenda praví, že se jedná o místo narození královny ze Sáby. Aksúm bylo důležitým obchodním centrem, odkud se do Říma a do Indie vyvážela slonová kost, exotické ovoce a zlato. Byla to bohatá civilizace a také první africká kultura, která vydávala vlastní měnu, což v té době bylo znamením velké síly.

Mezi nejvýraznější památky jsou aksúmské stély, gigantické obelisky hrající hlavní roli při pohřebních obřadech králů a šlechticů. První Aksúmité uctívali mnoho bohů, z nichž hlavní byl Astar. Pak, v roce 324 konvertoval král Ezana II ke křesťanství a Aksum se stal přísně křesťanským státem. Podle místní legendy dobyla Aksúm židovská královna se jménem Yodit , načež spálila kostely a všechny knihy. Jiní se domnívají, že za rozvrat království může pohanská královna Bani al-Hamwijah Jiné teorie připisují úpadek na vrub změnám klimatu a přetěžování půdy, které vedlo k hladomoru. Aksum se tak stal dvojkou na seznamu největších civilizací, které záhadně zmizely.

Khmerská říše
Čas: 1000-1400 našeho letopočtu
Místo: Kambodža


Khmerská říše, jedna z nejmocnějších říší v historii a zároveň největší ztracená civilizace, obsadila v jihovýchodní Asii území, na nichž nyní leží Kambodža, Laos, Thajsko, Vietnam, Barma a Malajsie. Hlavní město Angkor se stalo jedním z nejznámějších archeologických nalezišť v Kambodži. Tato říše, v které žilo okolo milionu lidí, vzkvétala během prvního tisíciletí. Khmerové praktikovali hinduismus a buddhismus a stavěli chrámy, věže a další sofistikované stavby, jako je Angkor Wat, chrám zasvěcený bohu Višnovi. Zánik khmerské říše nastal kvůli kombinaci několika faktorů. Většina ale věří, že byla dobyta nájezdníky, kteří přišli po silnicích, které Khmerové vybudovali s cílem usnadnit dopravu zboží a vojsk napříč říší.

Říše Cham Pa

Vznik říše

Počátky této zajímavé říše se datují od roku 192 našeho letopočtu, kdy lid této oblasti povstal proti čínské nadvládě a založil samostatný stát podél pobřeží dnešního centrálního Vietnamu. Hlavním ekonomickým potenciálem bylo zemědělství, rybolov a námořní obchod. Vliv hinduistického náboženství a jeho postupné upevňování se uplatňovalo prakticky od počátku vzniku této říše. Chrámy byly stavěny na poctu hinduistických božstev, jako Krishna, Vishnu a především pro Shivu a bohyni Po Nagar, která je u většiny chrámových věží vyobrazena v kamenných reliéfech nad vstupem.

Hlavním městem říše tehdy byla Simhapura, přibližně 10 km od My Son, dnes město Tra Kieu. My Son bylo nejdůležitějším duchovním centrem Chámů a zároveň sloužil i jako pohřebiště chamských králů. Všeobecně je považován za protiváhu civilizací velkých měst jihovýchodní Asie, jako je například Angkor v Kambodži, Pagan v Myanmaru, Ayuthaya v Thajsku a Borobudur na Jávě.

Postupná výstavba celého areálu se datuje přibližně od 4. století do 13. století, kdy Chamská říše postupně začínala upadat a definitivně zanikla v 17. století, kdy se stala součástí Vietnamu. To znamená, že téměř skoro tisíc let My Son sloužil jako významné náboženské a kulturní centrum v jihovýchodní Asii, což je nejdéle ze všech výše jmenovaných center v Asii. Většina chrámů byla postavena z červených cihel, pouze jeden chrám je postaven z kamene.

Jedinečná architektura

Chamská architektura je naprosto svébytná, dokonce s jedinečným způsobem spojování cihel, kde nejsou téměř znát spáry mezi jednotlivými cihlami u neporušeného zdiva. Jak byly cihly spojeny dohromady? To je otázka, která nedá spát mnoha badatelům. Jedna z hypotéz je, že spojovali cihly dohromady pomocí přírodní pryskyřice. Další hypotézou je, že spojovací maltu vyráběli ze stejné hlíny jako cihly. Tato hypotéza je podporována chemickými testy, které nepotvrzují žádnou přítomnost jakékoli organické látky mezi cihlami, ale místo toho jsou zde potvrzeny minerální látky podobné těm, které jsou přítomny v jádru cihel. Chamové nejprve postavili celou stavbu z nepálených cihel, pak založili oheň a stavba byla několik dní v plamenech, ve kterých se cihly vypálily. Mezi cihlami zbyly sotva viditelné spáry a tak vznikl ideální povrch pro dodatečné sochařské práce. Monumenty byly s největší pravděpodobností detailně zdobeny, až když zdi vychladly, to znamená několik týdnů po vypálení. Některé dekorace nebyly nikdy dokončeny.

Věže

Nejvýraznějším prvkem chamské architektury jsou věže. Převážně byly věnovány Šivovi, který je považován za zakladatele a ochránce dynastie a bohyni Po Nagar. Podle vědeckých výzkumů jsou starobylé chamské věže ukázkou sbližování mnoha stylů.

Věž má čtvercový půdorys a skládá se ze tří symbolických částí: základna symbolizuje svět lidí, posvátné tělo věže svět duchovní a vršek stavby je většinou stylizovaný do tvaru člověka (obvykle nabízejícího květiny a ovoce), stromu, nebo zvířete. Prezentuje věci, jež se dotýkají jak pozemského, tak duchovního světa. Původně mělo být v My Son postaveno 68 věží. V období francouzského kolonialismu na konci 19. století jich bylo znovuobjeveno 25. Jednotlivé stavby byly archeology rozděleny do hlavních deseti skupin označených A až K podle stylu a období vzniku. Nejznámější a největší věž z období Thao Chua, badatelé označili A1. Měla dva vchody, jeden na východ a druhý na západ. Tělo věže bylo pečlivě propracované se šesti podpůrnými pilíři. Dvoupatrová věž připomínala květ lotosu. Vršek horního podlaží byl z pískovce a zdoben reliéfy slonů a lvů. Ve spodní části byla zeď pokryta výjevy nadpřirozených bytostí, vodních duchů a mužů jedoucích na slonech.

Zničení chamské kultury

Většinu z původně zachovaných 25 staveb dnes bohužel neuvidíme. Plných 20 jich bylo rozbombardováno v roce 1969 během amerického útoku, a to včetně výše popsaného mistrovského díla chamské architektury věže A1. Barbarská akce Američanů se setkala s bouřlivou reakcí světové vědecké obce. Francouzský expert na chamskou kulturu a zároveň kurátor Guiney muzea v Paříži Philippe Stern napsal americkému presidentovi Nixonovi protestní dopis. Nixon pochopil Sternovo naléhání a nařídil americkým vojenským silám, aby k dalšímu poškozování chamských monumentů již nedocházelo. Naštěstí některé artefakty z My Son, především sochy, byly ušetřeny zkázy díky uložení v Muzeu chamské kultury v Danangu, kam byly přeneseny ještě před válkou.

Babylón

Starověká říše ležící na obou březích řeky Eufrat (Purat), na pláních Šinar asi 80 km jižně od Bagdádu. Vnitřní hradby byly postaveny z nepálených cihel a skládaly se ze dvou zdí. Tloušťka vnitřní zdi byla 6,5 m. Tloušťka vnější zdi, která stála o 7 m dál, byla přibližně 3,5 m. Tyto zdi byly posíleny obrannými věžemi, které je měly zpevnit také konstrukčně. Ve vzdálenosti asi 20 m před vnější zdí bylo jakési nábřeží postavené z pálených cihel spojených asfaltem.

Babylón byl založen již v akkadském období, ale svůj největší význam získal až v starobabylónském období za Chammurabiho (1792 př. n. l. – 1750 př. n. l.). V roce 1570 př. n. l. přešla vláda nad městem od Amorejců ke Kassitům, kteří tak založili druhou (střední) babylónskou dynastii (1595 př. n. l. – 1157 př. n. l.). Během ní byl Babylón největší město na světě. Po jejich pádu nastalo období zmatků a politického vakua. Po většinu času byl Babylón pod asyrskou nadvládou. Během povstání...



Více zde: https://www.mystika.info/civilizace/zanikle-civilizace/babylonie/

**************************

Vikingové


 

 

Vikingové (přídavné jméno vikinský, přijatelné je taktéž vikingský) (vikingr-muži Fjordů) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů. V Evropě byli nazýváni Normany (Francie), Dány (Anglie), Ascomany (Německo) nebo Varjagy (Rus, Byzanc).

Obyvatelstvo Skandinávie se živilo převážně zemědělstvím a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (švédské Skåne a Gotland Jekaterinsburg, norský Viken, Jutský poloostrov). Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství. Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Samy se totiž musely o všechno postarat.

Ze Skandinávie (Norsko, Švédsko) se vypravili zhruba v 8. století, plenili pobřeží Británie (kláštery Iona a Lindisfarne) a také pobřeží Francie (zejména při ústí řeky Seiny), a to až do 11. století. Pirátské nájezdy spojovali s obchodem – obchodovali s kořistí i válečnými zajatci.

Důvody:

  • nedostatek zemědělské půdy

  • pravděpodobně i velké napětí mezi Franky a Dány

  • obchody v Evropě (bohatá kořist)

  • sociální změny

Vyvinuli si i své vlastní lodě – veslice, jinak přezdívané drakkary. Tyto lodě měly malý ponor, což vikingům umožňovalo pronikat proti proudu velkých řek hluboko do vnitrozemí.

 

Přibližně lze rozlišovat tři větve ještě jednotného národa severských Germánů a jejich směry expanze, které pro jejich oblasti byly geograficky nejbližší a které odpovídají moderním třem severským národům - Norům, Švédům a Dánům.

 

Norští vikingové

Norští vikingové se soustředili na západ a také dále na jih. Osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a dále se zachytili ve Skotsku a Irsku a prakticky na všech pobřežích

okolo Skotského moře. Odtud pak dále postupovali jak do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy Dánů, postupujících od západního pobřeží Anglie, tak i do Francie a dokonce i do Středozemního moře. Později, v mladší době vikingů se dostali na Faerské ostrovy, Island, do Grónska a odtud potom do dnešní Ameriky (vedeni náčelníkem Leifem Erikssonem byli norští vikingové okolo roku 985 prvními Evropany v Americe). Zbudovali zde minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu, patrně legendární Vinland. Osada existovala jen krátce. Odtud se vikingové vydávali pravděpodobně i dále na jih, ale kam až dopluli, se zatím odhalit nepodařilo. Dnes je tato lokalita pod ochranou UNESCO. Nachází se zde vikinský skanzen (více viz L'Anse aux Meadows).

 

Švédští vikingové (varjagové)

Švédští vikingové (varjagové) tvořili elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance. Podle rozšířené normanské teorie vzniku ruského státu byli Varjagové zakladateli Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců (zakladatel Rurik, možná z jižní, dánské oblasti).

 

Dánští vikingové

Dánští vikingové se zaměřili na jihozápad. Pronikli do severní Francie a do Anglie a společně s norskými vikingy dopluli až do Středozemního moře. Roku 911 udělil západofranský král normanskému náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (později Normandské vévodství). Ve druhé polovině 9. století kolonizovali také část Anglie. Největší z britských ostrovů byl proto v této době rozdělen na dvě království – na severu se nacházelo vikinské Danelaw a na jihu anglosaský Wessex. Byli též zaměřeni na západní část Baltského moře.

 

Jómští vikingové

Jómští vikingové (také jómsvikingové) byla nezávislá organizovaná družina žoldnéřů a banditů z 10. a 11. století. Jak je známo převážně z norských ság, usídlili se na jižním pobřeží Baltského moře, kde si zřídili svou pevnost Jomsborg, a nechávali se najímat do cizích armád kohokoli, kdo byl ochotný jim za jejich služby patřičně zaplatit. Přestože zůstávali věrnými pohany, příležitostně bojovali i po boku křesťanských panovníků. Nejednou však museli čelit jejich expanzivní politice a na bojištích se střetávali s vojsky skandinávských králů. Nakonec se norský král Magnus I. (1024-1047) rozhodl, že s jómskými vikingy definitivně skoncuje a roku 1043 se mu podařilo dobýt jejich pevnost Jomsborg. To byl konec jómských vikingů. Přesná poloha pevnosti není známa.

 

Kultura

Nejznámějším prvkem vikingské kultury je runové písmo zvláštní tím, že se tesalo do kamene. Používalo se například k zapsání čarodějných formulí, byly jím popisovány náhrobní kameny, ale jsou známy i runami psané balady skaldů (severští potulní písničkáři).
Vikingské výtvarné umění mělo výrazně ornamentální charakter. Pro dřevo, kovy a kosti byl typický plochý ornament, dále to byly pletencové a klikatkové motivy - kříže a spirály a stylizované zvířecí motivy, zejména lvi, hadi a ptáci. Tyto motivy nacházíme hlavně na uměleckých předmětech - na zlatých špercích, sponách či zdobených zbraních, v dřevořezbě i dřevěné architektuře. Našly se zlaté spony s jemnými filigránovými vzory, ozdobné jehlice, hřebeny a zdobené hrací kameny. Vysoce vyspělé bylo řezbářské umění, které používalo paroží, rohů a kostí. Pod vlivem karolinského, anglického a byzantského umění se v pozdější etapě objevují i figurální náměty. Vikinské výtvarné umění končí s pokřestěním skandinávských států.
O básnickém nadání tehdejších Seveřanů nás dostatečně přesvědčuje poezie skaldů a orální mytologické a hrdinské písně, zapsané později na Islandu.
Můžete si přečíst i několik vikingských Legend. Zde uvádím legendu o stvoření světa a legendu o konci světa

Ti, kdo mají rádi různé ságy, si určitě přečtou Ságu krále Laurina kterou napsal Georg Kraus Je to příběh statečné vikingské dívky Sittlieb, která se na svém islandském pony vydává na cestu od severního studeného moře, napříč mýtickou Evropou raného středověku, aby vstoupila do služeb trpasličího krále Rosengartenu.
A ještě zde mám ukázku z knihy Mýty a legendy vlci, draci, bájná zvířata.

 

Vikingské lodě

Vikingské lodě tvořily hlavní zbraň při loupežných výpravách. Dokud se poznatky archeologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětlení konstrukčních tajů tak úspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina 19. století však v tomto ohledu znamenala velkou změnu.

Základem vikingského loďstva se stal langskip - válečná loď z 8. století n. l. s velikou plachtou a spoustou veslařů ukrytých za hradbou z kruhových štítů. Langskip byl vpředu často zdoben dračí hlavou, proto se též můžeme setkat s názvem Drakkar. Některé lodě měly příď zdobenu hadími hlavami.Taková loď se nazývá snekkar.
Vikingské lodě se vyznačovaly snadnou ovladatelností, rychlostí a odolnosti proti nepřízni počasí. Některé součásti lodí byly vynalézavě spojeny tak, aby jim pružnost spojů za bouřlivého či velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovat vlnám. Díky vysoké pohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostře proti větru. Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádky rychle vyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.
Vikingové tuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo a západoevropského pobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmi bohaté kláštery. Než jejich nešťastní obyvatelé stačili přivolat jakoukoli pomoc a než tato pomoc mohla dorazit na místo a jakkoli zasáhnout, byli již Vikingové i s uloupeným zlatem a stříbrem znovu v bezpečí na moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbec nebylo snadné.

Fregata dvaašedesáti takovýchto plavidel například brázdila v jednom období vikingské éry od 8. do 11. století našeho letopočtu Středozemní moře a ohrožovala Itálii, jižní Evropu, a dokonce i pobřeží afrického kontinentu. Vikingové vozívali na lodích také koně, aby byli pohyblivější i na souši.
Vikingské obchodní lodě - Knarry byly používány k přepravě zboží a osob. Knarr měl vysoké boky, charakteristické vysoké vazy s ozdobami, průměžnou palubu a kormidelní veslo v ose lodi. Paluba měla čtvercový výřez (jícen). Stěžeň byl jeden se čtverhrannou plachtou. Ke zmenšení plochy

plachty při jejich nadměrném zatížení nebo pro snížení rychlosti plavby se spodní část plachty podkasávala. Výjimečně se používala k pohonu lodě vesla. Přibližné rozměry: délka 15 m , šířka do 5 m, ponor do 2 m.

 

Vikingský boj

Vikingové bojovali účinně a disciplinovaně vzhledem k vzájemným přátelským vztahům mezi členy posádky. Tyto vzájemné rodinné nebo sousedské vazby byly rozhodně výraznější než u většiny jejich protivníků. Značná pohyblivost a moment překvapení jim často při střetu dovolily vyrovnat početní převahu nepřítele. Útočili v klínovité formaci, na jejímž hrotu byli nejlepší bojovníci.
Vikingové byli známí až legendární obratností v ovládání zbraní. Dovedli velmi dobře bojovat oběma rukama, často si předávali zbraň z jedné ruky do druhé, aby nepřítele zmátli. Někteří byli tak silní, že dokázali kopím probodnout štít i s nepřítelem, jiní zase v letu chytili nepřátelský oštěp a hodili jej zpět.
Štíty používali v obraně i v útoku jako zbraň. Nejdříve úderem štítu vyrazili nepříteli zbraň z ruky a pak ho hranou štítu srazili k zemi. Jiným známým vikingským trikem bylo nechat nepřítele zabodnout zbraň do svého štítu, pak jej i se zbraní, kterou pevně držel, srazit k zemi a okrajem štítu ho dorazit ranou do krku. V boji zblízka se snažili nejprve rozpůlit jedinou ranou sekery protivníkův štít a druhou ranou jej zabít. K tomu vyvinuli vhodný typ sekery, jejímž ostřím při ráně vedené dolů štít rozsekli a při pohybu vzhůru jejím bodcem rozpárali hruď nebo krk.
Při boji s mečem raději bodali nepřítele do ramen, loktů či kolen než aby sekali. V bitevní vřavě obvykle využívali postavení ve dvojici, vzájemně si kryjíce záda. Sasové zjistili, že jediný způsob, jak útoku Vikingů odolat, je postavit ze štítů zeď, která by je chránila a umožnila jim bojovat. Vikingové čelili této taktice tím, že se snažili štítovou zeď rozbít oštěpy, házenými zdálky, a tím donutit protivníka k boji muže proti muži.

Ačkoliv si Vikingové byli lépe než ostatní vědomi, jak výhodné je zachovávat v bitvě soudržnost, přesto oceňovali osobní statečnost. Kromě "obyčejných" válečníků se mezi nimi vyskytovali i tzv. berserkrové, kteří u protivníků budili oprávněnou hrůzu a děs. Bylo o nich známo, že jakmile začnou útočit, nikdy neustoupí. V boji mezi dvěma oddíly se berserkr náhle oddělil od formace, strhal ze sebe brnění (a někdy i oblečení), začal divoce křepčit a vykřikovat, pak rozbil svůj štít aby bylo jasné, že se nehodlá krýt a chce zabít co nejvíc nepřátel. Po tomto úvodu se divoce vrhl do útoku na nepřítele. Často se mu podařilo prolomit nepřátelskou obranu a dostat se hluboko do nepřátelské formace, než byl sám zabit.

Vikingové byli národem, který žil především pro válku. Bojovníka, který padl v boji, podle severské mytologie odvezly krásné valkýry do Valhaly, kde se jedlo, pilo, hodovalo a cvičilo v boji, dokud

nenastane konec světa. Naopak na muže, který zemřel na nemoc či stářím, čekala mrazivá, nevlídná říše bohyně podsvětí - Hel. Proto se Vikingové neobávali smrti v boji, naopak boj vyhledávali. I staří, šediví válečníci tedy raději vyráželi do boje či na loupeživé výpravy, aby náhodou nezemřeli doma v posteli.

***************

Švédská "Atlantida" se skrývala 16 metrů pod hladinou Baltu


 

Artefakty staré 11 000 let dokládají existenci poměrně velké osady na švédském pobřeží, kterou pohltilo Baltské moře. Média objev označila jako švédskou Atlantidu s odkazem na Platóna, který kolem roku 9600 př. n. l. situoval zánik dávné civilizace, která chtěla ovládnout svět.

 

V tomto případě jde však o pozůstatky osady lovců z doby kamenné v písečné zátoce Hanö v oblasti Skåne. Velmi dobře zachované pazourkové nástroje, zvířecí rohy, provazy, harpuny vyřezané ze zvířecích kostí a kosti pravěkých zvířat, která vymřela v pozdním středověku mimo jiné dokládají, že šlo zřejmě o místo se stálým osídlením.

Ve skutečnosti totiž tyto cenné artefakty pocházejí z pravěké skládky.

„Jsou to předměty ze dřeva, parohů a jiné nástroje, které tehdy prostě vyhodili,“ komentoval objev pro místní média vedoucí výzkumu Björn Nilsson, profesor archeologie na Södertörnské univerzitě. O uchování se postaraly sedimenty vznikající při rozkladu rašeliny.

Díky tomu se uchovaly i pozůstatky dřevěných a jiných předmětů z organických materiálů, které většinou na souši v běžných podmínkách podlehnou zkáze. Proto je tento objev – nejen pro Švédsko – významný.

Avšak přestože média sice mluví o Atlantidě, podle Nilssona nešlo o žádné město ani vesnici. Nicméně byla zde zřejmě dlouhodobě obývaná lovecká osada.

„Pravděpodobně jde o jedno z nejstarších osídlení ve skansku a možná v celém Švédsku,“ uvádí Nilsson. Jeho tým nyní pátrá po pohřebišti.  

Zdroj: https://www.national-geographic.cz

************?

Přetržená historie národů

06.04.2014 09:47

Super výbuch sopky proto- Krakatau v 6. století zásadním způsobem ovlivnil vývoj událostí na evropském kontinentě. 

 

Přetržená historie národů v 6. století

Moderní historie má svůj původ v bouřlivém 6. a 7. století. Tehdy z jakéhosi důvodu selhalo zemědělství a vznik epidemií přispěl k zániku městských států. Zanikla stará Persie, Indonéské civilizace, kultura Nazca v Jižní Americe, jižní a arabské civilizace, došlo k rozkolu římské Říše s koncepcí mnohonárodních států a znovuzrození sjednocené Číny. Došlo k šíření islámu, zatímco původní „pravé“ křesťanství vymizelo. Příčinou společenských otřesů byla destabilizace globálního klimatu, počínající rokem 535 našeho letopočtu.

 

Autor unikátní studie, David Keys, (Los Alamos National Security) našel nezpochybnitelné důkazy o globální katastrofě v 6. století n. l. v letokruzích starých stromů a vzorcích z ledovců. Podle jeho závěrů, byla jedinou možnou příčinou celosvětové pohromy v uvedeném období erupce supervulkánu. Taková, která mohla ovlivnit podnebí na obou hemisférách a způsobi narušení klimatických procesů na celá desetiletí. Nejpozoruhodnější je náhlý výskyt chladnějšího a suššího počasí zaznamenaný v Evropě i Asii. Staré texty popisují klimatické anomálie, jako úbytek slunečního záření, trvalou zimu a sníh v létě. Čínské a indonéské spisy popisují vzácné atmosférické jevy, jejichž příčinou mohla být některá ze sopek v indonéském oblouku.

„Tehdy se objevilo mnoho zlých znamení,“ píše o roce 536 byzantský historik Procupius. „Slunce zahalil podivný závoj a jeho paprsky ztratily jas.“ Jiní kronikáři z té doby hlásí ještě zlověstnější jevy objevující se po celém tehdy známém světě: prach padající z nebe, neobvykle husté suché „mlhy“, sněžení uprostřed léta, dlouhodobá sucha. Následovaly katastrofální neúrody, hladomory, epidemie a války. Známky podvýživy jsou patrné i na kostrách z hrobů amerických předkolumbovských kultur.

Obdobný scénář se odehrával v Evropě. Podle historiků docházelo v tomto období k tzv. velkému stěhování národů. Evropský kontinent se stal z hlediska národnostního rozložení nepřehledným. Vylidněné osady a města obsazovaly nové neznámé kmeny a kultury, decimovaly zbytky původních obyvatel a přivlastňovaly si právo na území, které jim historicky nenáleželo. Věrozvěsti šířili nové písmo, původní náboženství bylo zatraceno a nahrazeno novým pořádkem. 



Více zde: https://www.mystika.info/news/pretrzena-historie-narodu/

****************************

 


 

Přetržená historie národů

06.04.2014 09:47

Super výbuch sopky proto- Krakatau v 6. století zásadním způsobem ovlivnil vývoj událostí na evropském kontinentě. 


 

Přetržená historie národů v 6. století

Moderní historie má svůj původ v bouřlivém 6. a 7. století. Tehdy z jakéhosi důvodu selhalo zemědělství a vznik epidemií přispěl k zániku městských států. Zanikla stará Persie, Indonéské civilizace, kultura Nazca v Jižní Americe, jižní a arabské civilizace, došlo k rozkolu římské Říše s koncepcí mnohonárodních států a znovuzrození sjednocené Číny. Došlo k šíření islámu, zatímco původní „pravé“ křesťanství vymizelo. Příčinou společenských otřesů byla destabilizace globálního klimatu, počínající rokem 535 našeho letopočtu.


 

Autor unikátní studie, David Keys, (Los Alamos National Security) našel nezpochybnitelné důkazy o globální katastrofě v 6. století n. l. v letokruzích starých stromů a vzorcích z ledovců. Podle jeho závěrů, byla jedinou možnou příčinou celosvětové pohromy v uvedeném období erupce supervulkánu. Taková, která mohla ovlivnit podnebí na obou hemisférách a způsobi narušení klimatických procesů na celá desetiletí. Nejpozoruhodnější je náhlý výskyt chladnějšího a suššího počasí zaznamenaný v Evropě i Asii. Staré texty popisují klimatické anomálie, jako úbytek slunečního záření, trvalou zimu a sníh v létě. Čínské a indonéské spisy popisují vzácné atmosférické jevy, jejichž příčinou mohla být některá ze sopek v indonéském oblouku.

„Tehdy se objevilo mnoho zlých znamení,“ píše o roce 536 byzantský historik Procupius. „Slunce zahalil podivný závoj a jeho paprsky ztratily jas.“ Jiní kronikáři z té doby hlásí ještě zlověstnější jevy objevující se po celém tehdy známém světě: prach padající z nebe, neobvykle husté suché „mlhy“, sněžení uprostřed léta, dlouhodobá sucha. Následovaly katastrofální neúrody, hladomory, epidemie a války. Známky podvýživy jsou patrné i na kostrách z hrobů amerických předkolumbovských kultur.

Obdobný scénář se odehrával v Evropě. Podle historiků docházelo v tomto období k tzv. velkému stěhování národů. Evropský kontinent se stal z hlediska národnostního rozložení nepřehledným. Vylidněné osady a města obsazovaly nové neznámé kmeny a kultury, decimovaly zbytky původních obyvatel a přivlastňovaly si právo na území, které jim historicky nenáleželo. Věrozvěsti šířili nové písmo, původní náboženství bylo zatraceno a nahrazeno novým pořádkem. 

Švédská "Atlantida" se skrývala 16 metrů pod hladinou Baltu


 

Artefakty staré 11 000 let dokládají existenci poměrně velké osady na švédském pobřeží, kterou pohltilo Baltské moře. Média objev označila jako švédskou Atlantidu s odkazem na Platóna, který kolem roku 9600 př. n. l. situoval zánik dávné civilizace, která chtěla ovládnout svět.

 

V tomto případě jde však o pozůstatky osady lovců z doby kamenné v písečné zátoce Hanö v oblasti Skåne. Velmi dobře zachované pazourkové nástroje, zvířecí rohy, provazy, harpuny vyřezané ze zvířecích kostí a kosti pravěkých zvířat, která vymřela v pozdním středověku mimo jiné dokládají, že šlo zřejmě o místo se stálým osídlením.

Ve skutečnosti totiž tyto cenné artefakty pocházejí z pravěké skládky.

„Jsou to předměty ze dřeva, parohů a jiné nástroje, které tehdy prostě vyhodili,“ komentoval objev pro místní média vedoucí výzkumu Björn Nilsson, profesor archeologie na Södertörnské univerzitě. O uchování se postaraly sedimenty vznikající při rozkladu rašeliny.

Díky tomu se uchovaly i pozůstatky dřevěných a jiných předmětů z organických materiálů, které většinou na souši v běžných podmínkách podlehnou zkáze. Proto je tento objev – nejen pro Švédsko – významný.

Avšak přestože média sice mluví o Atlantidě, podle Nilssona nešlo o žádné město ani vesnici. Nicméně byla zde zřejmě dlouhodobě obývaná lovecká osada.

„Pravděpodobně jde o jedno z nejstarších osídlení ve skansku a možná v celém Švédsku,“ uvádí Nilsson. Jeho tým nyní pátrá po pohřebišti.  

Zdroj: https://www.national-geographic.cz

************?

Přetržená historie národů

06.04.2014 09:47

Super výbuch sopky proto- Krakatau v 6. století zásadním způsobem ovlivnil vývoj událostí na evropském kontinentě. 

 

Přetržená historie národů v 6. století

Moderní historie má svůj původ v bouřlivém 6. a 7. století. Tehdy z jakéhosi důvodu selhalo zemědělství a vznik epidemií přispěl k zániku městských států. Zanikla stará Persie, Indonéské civilizace, kultura Nazca v Jižní Americe, jižní a arabské civilizace, došlo k rozkolu římské Říše s koncepcí mnohonárodních států a znovuzrození sjednocené Číny. Došlo k šíření islámu, zatímco původní „pravé“ křesťanství vymizelo. Příčinou společenských otřesů byla destabilizace globálního klimatu, počínající rokem 535 našeho letopočtu.

 

Autor unikátní studie, David Keys, (Los Alamos National Security) našel nezpochybnitelné důkazy o globální katastrofě v 6. století n. l. v letokruzích starých stromů a vzorcích z ledovců. Podle jeho závěrů, byla jedinou možnou příčinou celosvětové pohromy v uvedeném období erupce supervulkánu. Taková, která mohla ovlivnit podnebí na obou hemisférách a způsobi narušení klimatických procesů na celá desetiletí. Nejpozoruhodnější je náhlý výskyt chladnějšího a suššího počasí zaznamenaný v Evropě i Asii. Staré texty popisují klimatické anomálie, jako úbytek slunečního záření, trvalou zimu a sníh v létě. Čínské a indonéské spisy popisují vzácné atmosférické jevy, jejichž příčinou mohla být některá ze sopek v indonéském oblouku.

„Tehdy se objevilo mnoho zlých znamení,“ píše o roce 536 byzantský historik Procupius. „Slunce zahalil podivný závoj a jeho paprsky ztratily jas.“ Jiní kronikáři z té doby hlásí ještě zlověstnější jevy objevující se po celém tehdy známém světě: prach padající z nebe, neobvykle husté suché „mlhy“, sněžení uprostřed léta, dlouhodobá sucha. Následovaly katastrofální neúrody, hladomory, epidemie a války. Známky podvýživy jsou patrné i na kostrách z hrobů amerických předkolumbovských kultur.

Obdobný scénář se odehrával v Evropě. Podle historiků docházelo v tomto období k tzv. velkému stěhování národů. Evropský kontinent se stal z hlediska národnostního rozložení nepřehledným. Vylidněné osady a města obsazovaly nové neznámé kmeny a kultury, decimovaly zbytky původních obyvatel a přivlastňovaly si právo na území, které jim historicky nenáleželo. Věrozvěsti šířili nové písmo, původní náboženství bylo zatraceno a nahrazeno novým pořádkem. 



Více zde: https://www.mystika.info/news/pretrzena-historie-narodu/

****************************